Simíkovský vztahový syndrom

Co vlastně dělá vztah vztahem,  novou entitou, nikoli jen sumou dvou (či více) jedinců? Musí na to být vždycky dva, nebo se jeden může „vozit“? Otázky, které si pokládá každý z nás, a které (bohužel) z chytrých knížek nevyčteme. Babské rady, jako „poslouchej své srdce“ už dávno nejsou IN, nejraději bychom se rozložili na jednotlivé atomy a na základě jakýchsi vzájemných interakcí dvou molekul vyřešili tuto existenční otázku: Jak udělat vztah vztahem, o kterým se tolik básní ve všech pop-psychologických příručkách? Vztah plný vzájemné úcty, pochopení, pocitů sounáležitosti, LÁSKY… Bla bla bla…

Všimla jsem si jedné zvláštní věci. Při hraní The Sims 3 (velmi návyková hra pro lidi, kteří mají latentní mocenské úchylky) jsem (nevědomky) často opakovala scénář, který se mi tak často (doprovázen fatálním neúspěchem) vloudí i do „reálných“ vztahů. Pro ty v Vás, kteří alespoň trochu ví, o co ve hře jde, jistě kývnou, když řeknu, že některé Simíky je fakt fuška dát dohromady. Celé dny si povídají (a vzájemně nechápou), flirtují (a mnohdy to přeženou) a vůbec… Jsou pořád spolu, nevěnují se práci a zábavě, a naplňuje je jen to vzájemné okoukávání, kecání a líbání. Opravdu zamilovaný páreček…

Když potom vítězoslavně nabídnete dotyčnému prstýnek (Proboha, ať už si to odříkají, potřebuji co nejdřív udělat děcka, než zemřete!), jako by jeden pro druhého (samozřejmě po ONOM aktu) přestal existovat. Simíci vesele žijí spolu v jednom domě a interval mezi promluvami se neustále prodlužuje, prodlužuje… Až zmizí. Ti společenštější potkávají kolegy z práce, povídají si s kolegy z práce, podlézají šéfům a postupují v kariérním žebříčků. Samotáři si zase konečně oddechnou a hrabou se sami ve svým problémech/zálibách. A není to náhodou věrný obraz toho, co prožívá většina párů?

Vztah ´žít vedle sebe, ale nikoli spolu´ je zřejmě jednou z fází vztahu, kdy o tom druhém víme už téměř vše (a vzájemnou interakcí už svou zvědavost prostě neuspokojíme), víme, jak se bude chovat a pokud ne, ani nás to popravdě nezajímá. Ještě markantnější tato vzdálenost je, pokud dotyční prostě nemají žádné společné téma (nebo už je dávno vyčerpali, viz ty proklaté existenciální debaty o smyslu života, které nikam nevedou)…

Jak z tohoto kola ven?

U Simíků to vyřešíme lehce – pošleme je na dovolenou do prosluněného Egypta a necháme je milovat se ve stínu sfingy. V reálném životě to často dopadá tak, že tyto potřeby začneme uspokojovat na něčem/někom jiném…Ale jak ven z toho kolotoče hrůzy, kdy sice CHEME  s tím druhým žít, ale nemáme jak společně trávit čas, kdy si sice CHEME zase tak zaujatě povídat, ale víme, co ten druhý odpoví… Znát toho druhého je pro vztah vlastně hrozně zničující, otázkou však je – dokázali bychom jenom ŽÍT s někým, kdo by nás neustále (ne)mile překvapoval?

Stereotyp ve vztahu je prostě jako kočka – občas se mile lísá, ale když je nasraná, pořádně zatne drápy. Jedinou možností, jak s ní vyjít, je nenudit ji.