čtvrtek 16. srpna 2012

Simíkovský vztahový syndrom


Co vlastně dělá vztah vztahem,  novou entitou, nikoli jen sumou dvou (či více) jedinců? Musí na to být vždycky dva, nebo se jeden může „vozit“? Otázky, které si pokládá každý z nás, a které (bohužel) z chytrých knížek nevyčteme. Babské rady, jako „poslouchej své srdce“ už dávno nejsou IN, nejraději bychom se rozložili na jednotlivé atomy a na základě jakýchsi vzájemných interakcí dvou molekul vyřešili tuto existenční otázku: Jak udělat vztah vztahem, o kterým se tolik básní ve všech pop-psychologických příručkách? Vztah plný vzájemné úcty, pochopení, pocitů sounáležitosti, LÁSKY… Bla bla bla…

Všimla jsem si jedné zvláštní věci. Při hraní The Sims 3 (velmi návyková hra pro lidi, kteří mají latentní mocenské úchylky) jsem (nevědomky) často opakovala scénář, který se mi tak často (doprovázen fatálním neúspěchem) vloudí i do „reálných“ vztahů. Pro ty v Vás, kteří alespoň trochu ví, o co ve hře jde, jistě kývnou, když řeknu, že některé Simíky je fakt fuška dát dohromady. Celé dny si povídají (a vzájemně nechápou), flirtují (a mnohdy to přeženou) a vůbec… Jsou pořád spolu, nevěnují se práci a zábavě, a naplňuje je jen to vzájemné okoukávání, kecání a líbání. Opravdu zamilovaný páreček…

Když potom vítězoslavně nabídnete dotyčnému prstýnek (Proboha, ať už si to odříkají, potřebuji co nejdřív udělat děcka, než zemřete!), jako by jeden pro druhého (samozřejmě po ONOM aktu) přestal existovat. Simíci vesele žijí spolu v jednom domě a interval mezi promluvami se neustále prodlužuje, prodlužuje… Až zmizí. Ti společenštější potkávají kolegy z práce, povídají si s kolegy z práce, podlézají šéfům a postupují v kariérním žebříčků. Samotáři si zase konečně oddechnou a hrabou se sami ve svým problémech/zálibách. A není to náhodou věrný obraz toho, co prožívá většina párů?

Vztah ´žít vedle sebe, ale nikoli spolu´ je zřejmě jednou z fází vztahu, kdy o tom druhém víme už téměř vše (a vzájemnou interakcí už svou zvědavost prostě neuspokojíme), víme, jak se bude chovat a pokud ne, ani nás to popravdě nezajímá. Ještě markantnější tato vzdálenost je, pokud dotyční prostě nemají žádné společné téma (nebo už je dávno vyčerpali, viz ty proklaté existenciální debaty o smyslu života, které nikam nevedou)…

Jak z tohoto kola ven?

U Simíků to vyřešíme lehce – pošleme je na dovolenou do prosluněného Egypta a necháme je milovat se ve stínu sfingy. V reálném životě to často dopadá tak, že tyto potřeby začneme uspokojovat na něčem/někom jiném…Ale jak ven z toho kolotoče hrůzy, kdy sice CHEME  s tím druhým žít, ale nemáme jak společně trávit čas, kdy si sice CHEME zase tak zaujatě povídat, ale víme, co ten druhý odpoví… Znát toho druhého je pro vztah vlastně hrozně zničující, otázkou však je – dokázali bychom jenom ŽÍT s někým, kdo by nás neustále (ne)mile překvapoval?

Stereotyp ve vztahu je prostě jako kočka – občas se mile lísá, ale když je nasraná, pořádně zatne drápy. Jedinou možností, jak s ní vyjít, je nenudit ji. 

pondělí 6. srpna 2012

Morálka mrtvých, vzdálených


Svědomí… Je to snad poslední záchvěv morálky, když se duše propadá do hlubin hnusu, před kterým ji nechrání ani ona sama? A přece hned přijdou, výčitky svědomí, které nepřestávají kousat v těch nejnečekanějších chvílích. Když se směji, jsem šťastná… Naoko spokojená, v náruči lásky. A teď je pryč. Stejně jako vleklá vzpomínka, lepkavá pavučina odkazu na to, co dokáže s člověkem udělat život. Chodící mrtvola. Mumie, kdysi se zářivýma očima, smíchem, nadšením mládí, rané dospělosti… Obličej, protkaný vráskami a ocejchovaný nemocí, kdysi tak jemný, hladký, nedotčený. Není tu a přesto přebývá, ve vzpomínkách nikoliv příjemných. Pamatuji si jen na slzy, všudypřítomné slzy, které šedly přítomností smogu. Těch pár ušmudlaných, shrbených postaviček v dáli, a on. Osoba spojená se mnou více než spojuje smlouva mezi dvěma národy. Moje krev. A přesto tak vzdálená… Cizí. Tak jiná, že ani snaha všech nepřekoná tisíce kilometrů vzdálenosti, ani objetí, při kterém je cítit jen pergamenová kůže, ostrý hrot kloubů. Jen zmatení a tísnivý pocit, když dýchám na tom cizím, nepřátelském místě, tuny smogu. Je večer a já brečím. Zase a zase, protože je to tak cizí a já to teď mám mít ráda. Milovat a soucítit se slzami, které plodí slzy, šednou a odkapávají na rozpraskanou zem. Pach chudoby, naprosté apatie, oddanosti matičce smrti. Oddaluje to jen žár slunce, který mi neustále připomíná, že žiji. V té nejhorší možné kolébce, jako nechtěné dítě. Nechci se vzdát svých iluzí dobroty… Ale ta nízkost, mrzkost mě dohání. Tlačí mě ke dnu, do hlubin prašných peřin na rozvrzaném gauči. Jen se neukázat, zahrabat se, přežít… Nevystavovat se pohledu plnému slz a zoufání, nadšených zvolání lásky z úst… tvorů… které neznám. Nebudu znát, už je nikdy neuvidím. Den za dnem, přerušené teplejším nebo chladnějším horkem. Pod nánosy špíny zůstává na těle šedý prach. Dýchat se nedá. Oni se stále dívají, se slzami v očích. Hubení, shrbení. Staří. Plní zhrzených ideálů, které ještě z mladých tváří na starých fotkách ten zpropadený režim nestačil smýt. Snad závan pochopení, který občas projede mým rozervaným srdcem. A hned nepochopení, úzkost, když se celé dny válím v apatii, hlavu v ohni… Bytostná touha po domově a vztek na ty, co zde ještě žijí. Co se ke mně hlásí jako ke své, přestože jsem doteď existovala jen jako pojem, nic neříkající jméno, které se těžko vyslovuje. Postavička kdesi v Ráji… Na Západě. Tak proč ty slzy? Proč mě nutili tvářit se smutně, milovat někoho, komu nerozumím, koho stěží dokážu poslouchat. Lidi, kteří mi každým svým gestem, smířeným pohledem, láskou k životu a zároveň zaprodaní smrti ukazovali, jak celý život promrhávám. Tvář chudoby.

A teď je pryč. Už mě nic nepoutá. Už nemusím znovu a znovu nasazovat zúčastněný smutek na tvář (který tam je ostatně vždy, jako odkaz dob minulých). Jen pár slz a suché konstatování, které bylo jasné už roky dopředu. Bylo to žití na dluh, čekali jsme to. A přece to bolí… Ne ta ztráta něčeho milovaného, protože to zmizelo dřív, než se stačilo zavrtat do srdce… Ne. Jen výčitky svědomí, že jsem nemilovala ty, kteří mi ukázali to nejhorší mého života. Bolí to, jsem ještě člověkem?

Kde je ten rytíř ve mně?
Já chtěla pomáhat ostatním?
Já, která nedokáže milovat vlastní rodinu?
Odkaz, který už nežije?

středa 1. srpna 2012

Dotazník - psaní jako autoterapie

Předem děkuji všem lidem, kteří si na tento dotazník udělají čas. Dotazník je anonymní, slouží jako podklad k maturitní práci.

Co dělat, když si příběh vynucuje smutné oči

Je to pokaždé stejné - cítím se až nepatřičně, když naplněna štěstím (a dalšími dobrými věcmi, jako čokoláda) po dlouhé době zase sedám k počítači před blikající kurzor. Příčí se mi v takové náladě sedat za počítač a poslouchat Dianiny nářky. Připadám si jako sobecká mrcha, která si ukrájí štěstí pro sebe a ukájí se nad neštěstím druhých. V menší míře to dělá každý… Je ale normální, když se ukájím sama na svých neštěstích?
Problémem je, že jakýkoliv řádek, napsaný za krásného letního dne, vypadá jako laciná parodie. Není v tom to něco - snad záblesk zoufalství, rytí autorova pera, když se přes slzy a bolavé zápěstí snaží vyjádřit ten POCIT. Mizérie, bezmoci… Nevím, jak ostatní autoři, ale tyto dva pocity mám spojené s pekelným žárem okolo srdce. Kdežto ve většině chvil svého krátkého a až příliš rychle běžícího života se spíše vznáším na chladivých vlnkách přívětivého moře radosti. A mazlit se s minulostí mě prostě neba. Nedokážu na to myslet.
Trochu to teď zní, jako bych zamilovanost (nevím, jestli už lásku) odsuzovala. Připadám si zvláštně, vyžadovat vr svém životě dostatek neštěstí, bolesti, smutku… Pocitu souznění s mojí drahou polovičkou, mou zneužívanou Dokonalou. Proč ji v záři slunečních paprsků s příchutí polibků nerozumím? Proč mi každé její zoufalé zvolání, zaznamenané diktafonem mého mozku na papír, připadá směšné a sebelítostivé?
Jsem v zajetí štěstí... To pro autora není dobré, pokud ze sebe potřebuje dostat ty špatné věci.
Ironií osudu je, že v těch krátkých chvílích neštěstí a smutku, kdy se moje tvář tak nějak očerní a zachmuří, nemám náladu psát. Chci jen křičet, žmoulat kousek povlečení a čumět do prázdna. Nechat se objímat a s notnou dávkou zoufalství poslouchat ty nechápavé řeči.
"Co se děje, Myško?"
"Můžeš mi říct, co ti zase je?"
"Proč si to děláš?"
"Ničíš se zbytečně."
"Měla by ses zeptat sama sebe, jestli je psaní pro tebe to pravé."

Když psaní bolí



Těžko se píše cokoliv autobiografického. Myslím, že autor by se svými myšlenkami neměl spěchat. Vystavit čtenáře svému nitru, odhalit se před anonymní masou, odhalit tvář? Ne, není problém v odvaze nebo v  odhodlání… Jen pokaždé, když znovu a znovu pročítám již napsané řádky, se mi svírá žaludek. Klepou se mi ruce a jen velmi neochotně se zas a znovu začnou přehrabovat v té haldě hnusu uvnitř mě. Tak slizké, že ji cítím i teď, jen, když o tom píšu…



Asi každý autor, píšící o svém životě, o minulosti, přítomnosti, budoucnosti, se nevyhne alespoň občasnému mrazení, které na vteřinu zastaví nekonečný běh prstů po klávesnici. Donutí autora strnout. Přečíst si předchozí řádky a zhrozit se. Dívat se do zrcadla ohraničeného černou změtí písmen. Dívat se na svou duši, definovanou těmi několika odstavci.




Zvlášť zpracovat život mé nymfičky není žádná slast. Vždy tak úpěnlivě prosí, abych nebyla ke svým čtenářům tak krutá, abych je ušetřila… Ale pokaždé, když něco jen trochu učešu, jen opatrně obalím to syrové hedvábným šátkem, cosi ve mně (snad Dokonalá) se začne zlostí škvařit.

K čemu odstup?!
K čemu se schovávat za metafory?!
Vykřič to ze sebe!
Zbav se toho slizu!

Je to nekonečný boj. Předem prohraná bitva, která nakonec skončí řádky navždy mizejícími pod neúprosným tlačítkem backspace. A tak pořád dokola… Snažím se alespoň přesvědčit se, že "zatím nemám tolik zkušeností a vypsanou ruku". Že nevypsaný styl je jediný problém, který mi nedovolí popsat "to" vevnitř.

Jsou to laciné řeči…
Jsem srab.
Bojím se sama sebe. Svého odrazu v zrcadle. Napsaných řádků, které popisují mou bezmoc.
Schovávám se za profesionalitu a odstup...

Vystavuji se nebezpečí, že vyšumím. Ta myšlenka, pocit, nitro… Zmizí. A celý příběh, to ubohé skučení umučeného děvčete, zmizí. Zůstane jen smutná parodie, nad kterou jen čas od času někdo mávne rukou. Poušklíbne se a s pozvednutým obočím pokývá hlavou. "Zkus to jinde, děvče." A já vím, že když to budu moc dlouho odkládat, nikdy to nenapíšu. A moje nymfička umře dřív, než jí někdo bude moci podat záchranou ruku. Než ji někdo vyslyší skrze ty útrpné řádky… Ale jak, mí milí čtenáři?

Každý řádek je jako zářez na ruce.
Pálí a vhání mi slzy do očí.
Chci vyrovnanost…
Ale ta přináší jen chlad a lacinost.

Ach ten brak!


Stále častěji - a to bohužel i u takzvaných znalých bibliofilů - se setkávám s nepochopením mého poněkud zavádějícího názoru. Často mě můžete slyšet, že moderní literatura je z větší části braková. Po takovém prohlášení většina lidí zakroutí nesouhlasně hlavou (v lepším případě) nebo mi dokonce začne spílat a s ironickým úsměvem odvětí "a ty bys napsala něco lepšího?". Možná je načase vysvětlit, co myslím pod pojmem brak
(To abych předešla zbytečnému vysvětlování v době, kdy uražený fanoušek moderní literatury pěje ódy na své milované knihy a odmítá poslouchat mé pitomé řeči.)

Slovo "brak" je v našich končinách až příliš často (nesprávně) spojován se slovem jako "odpad". Hned ze začátku tedy připomenu, že nejblíže (a to dokonce ani samotní literáti s vysokoškolským titulem nejsou zajedno) slovu brak má (s přimhouřeným okem) pojem "masový kulturní produkt", neboli "komerční zboží". Je regulované masovou poptávkou, orientuje se na zisk a masovou popularitu. A mnozí autoři to (jen ať jim je vzdán hold) vůbec nezapírají.

Tak se tedy podívejme na brak ne jako na termín kvalifikační, jako spíše klasifikační.


Malá historie braku

Brak nejspíše vznikl napodobováním úspěšných románů autory, kteří byli méně úspěšní. Rozšířil se především v první polovině devatenáctého století. Jak jinak, než s rozšířením všeobecné gramotnosti. Literatura, původně určená především vyšším, vzdělaným vrstvám, velmi brzy opustila své dosavadní hnízdo a mnozí autoři správně vyčmuchali obrovský potenciál mas. Bylo však jasné, že prosté měšťany a nižší vrstvy nenadchnou ani květnatým jazykem, ani opěvováním vyšších ideálů. Velmi brzy tyto knihy začaly jít svou vlastní - velmi pestrou a mnohdy zajímavou - cestou. Svou základní charakteristiku si ovšem nechaly. Především chtěly být kupovány a masově čteny. Chtěly se zavděčit co největšímu množství lidí ze všech vrstev. A zatímco se žánry a subžánry braků střídaly rychleji než letní a podzimní móda, určité základní znaky brakové literatury zůstaly a můžeme je sledovat až do dneška.

Kostra brakové literatury

Mezi stálice v proudu braků bývá až rigidně stavěný děj (daný určitým scénářem). Celá desetiletí se brakové detektivky píšou podle stejného scénáře, mezi nimiž čas od času propluje jakýsi - mnohdy neúspěšný - pokus o narušení struktury děje. Poznávacím znakem brakové literatury je i jistá neměnnost charakterů postav (mnohé knihy jsou odlišné vlastně jen jménem hlavních hrdinů a zeměmi, ve kterých se příběhy odehrávají). Tato na první pohled hrůzná skutečnost je však dána především požadavky čtenářů. Brak, jakožto literatura pro široké vrstvy, by měla být jednoduchá na přečtení, a především by se čtenář měl co nejdříve s postavou příběhu ztotožnit. Jistá dávka předvídatelnosti děje, jasných, stálých charakterů a jednoduchých zápletek je k tomu nutná.

Důležitým faktorem, který se v knihách mění, je tedy prostředí. Autoři brakové literatury často vytváří dokonale uvěřitelné, komplexní světy, do kterých zasazují svou kostru příběhu i s postavami. Čtenář si tak může kompenzovat předvídatelný děj právě geniálním zpracováním prostředí, vynikajícími, a mnohdy invenčními prvky z nových, často nereálných světů, aniž by musel složitě přemýšlet nad dějem či jednáním postav. Toto je velice důležitá vlastnost braku - přestože jsou často děj i postavy velmi jednoduché a jasné (u žánrů typu fantasy a sci-fi se často setkáváme s prvky PC her ("questy", které musí "hero" plnit, aby se dostal v příběhu dál, nebo se jedná přímo o dlouhou "campaign")), mají jednotlivé knihy často velmi odlišné, pro čtenáře velmi osvěžující, světy, v nichž se děj odehrává.


S takovou klasifikací braku, který už tak "poklesle" nevypadá, bychom mohli pokračovat v mém zamyšlení. Můj názor na přínos všeobecného rozšíření literatury nechám na jindy, nyní se zaměřím spíše na jednotlivé tituly. Samozřejmě není náhodou, že se brak opravdu stává důležitou a vedoucí částí literatury. Jelikož otěže (nejen) masové oblíbenosti a prodejnosti stále více v našich končinách přebírá dav a davové myšlení, musí se i umění přizpůsobit jeho požadavkům. Dav nikdy nebude chtít číst intelektuální literaturu, sebepřínosnější by byla. Dav chce právě brak, a jedině dav jej dokáže správně ocenit. A nemusí být nutně jenom špatný.

Často mě zaráží, že mnozí "velmi intelektuální" recenzéři a kritici rozebírají dílo - veskrze brak - a srovnávají ho pomalu s klasiky. Tato nehorázná zhovadilost některých kritiků, kteří rádi kopou do všemožných žánrů, mě nepřestává rozesmávat. Mnozí autoři dnes výslovně říkají, že píší brak. A rozhodně nepíší ve svém žánru špatně. Čísla prodeje tomu rozhodně nasvědčují. Mezi braky tak můžeme lehce zařadit sérii Stmívání, jakožto i knihy Dana Browna. Velké množství braku můžeme nalézt ve fantasy a sci-fi, nicméně žánry jako takové mají na kontě i mnoho ne-brakové literatury vysoké kvality (mnohdy podle mne srovnatelné s mnohými klasiky). Brakem je tedy i úžasný Harry Potter, ale já osobně jej považuji za velmi kvalitní dílo. Za brak považuji červenou knihovnu, přesto se mezi desítkami titulů jistě najdou i velmi zajímavá, dechberoucí (pozitivně) díla.

Nepoužívám slovo brak jako nadávku, a vy, mí milí diskusní odpůrci, byste možná také neměli… Urazili byste tím mnohé brakové knihy, které se mohou směle postavit mezi knižní velikány dob minulých. Ano, i já jsem četla pln braků, které mě připoutaly k židli, dokud jsem neotočila poslední stránku.

Jelikož je však pro mne literatura především záležitost intelektuálně náročná, je jasné, že braky se příliš zabývat nebudu. Neznamená to však, že bych všechny braky nejraději spálila.

A co Vy? Je pro Vás brak synonymem ke slovu "pokleslý"?

Idea s kulometem aneb o latentním poselství moderni literatury


Možná poněkud netradičně bych začala s citací jedné ze svých recenzí:"Když jsem ve třinácti poprvé otevřela tuto knihu, nedokázala jsem se dostat přes první kapitoly, natolik mi přišly cizí a nezajímavé. Napodruhé, o dva roky později, jsem se nechala unést strhujícím příběhem nezkrotného námořníka, radovala se s ním a doufala, že dojde štěstí. A napotřetí - zase o dva roky později - jsem v té knize našla sebe." Řeč je o Martinu Edenovi, knize tak trochu romantické, přesto plné filosofie a utrpení. Možná považované za knihu klasika, ne však nepodobnou knihám mnohem mladším - moderním -, obsahujícím totéž. Myšlenku. Ano, vesměs tu latentní.

Ne nadarmo dnes do literatury proniká zvláštní, ale velmi zajímavý fenomén, který jsem pojmenovala "idea s kulometem". Neděste se, nebudeme se bavit o fundamentalistech a radikálním islámu, ale zamyslíme se nad ideami a morálním poselstvím, které k nám proniká skrze mnohé, zdánlivě "akční a brakové" knihy. V moderní literatuře z pochopitelných důvodů často vítězí akce a dobrodružství nad líně proudícími řádky tuhých, nestravitelných myšlenek. Myslím si, že doba "esejů v příběhu", tak oblíbených autory jako byli Steinbeck nebo Tolstoj, pomalu odeznívá. Dopředu se derou ty knihy, které nás dokáží brilantně podaným příběhem doslova strhnout. Samozřejmě jsou knihy čistě akční. Ty, které chtějí čtenáře pobavit, vyděsit, donutit zamyslet se nad genialitou vrahů a jeho pronásledovatelů. Ty, které v nás probouzí emoce - lásku, nadšení, odpor. A v souladu s těmito tituly se na pultech knihkupectví objevují také tituly obtěžkané poselstvím plným hutných idejí, které nám autor naservíruje po malých dávkách.

V minulosti byly knihy nejen zábavnou formou odpočinku. Dokonce takové knihy byly v menšině. Spisovatelé napříč staletími si dávali za úkol poučit, pomoci čtenáři pozvednout se na duchu, zabývat se morálkou a myšlenkami filosofů. Literatura sloužila jako mravokárce, učitel a berla. Beletrie byla často protkána dlouhými, dnes již nečtivými pasážemi, které bych přirovnala k učenému pojednání. Z pochopitelných důvodů by dnes taková kniha na pultech neuspěla - pro akcechtivé čtenáře tu jsou tu braky a mudrující filosofové raději zabrousí do regálů s odbornou literaturou. Zdá se, jako by beletrie již definitivně ztratila svou - původně primární - roli - roli učitele.

Nicméně (a nejeden se mnou bude souhlasit) mnozí moderní autoři se s tímto zdrcujícím faktem nehodlají smířit. Stejně jako já, uvědomují si, že desetistránkové úvahy uprostřed líté bitvy mezi mágy a barbary nejsou to pravé a ořechové. Raději po celé knize rozmažou sladký nugát a nechají dychtivé čtenáře sezobávat ideu oříšek od oříšku. Rozdrobí svou ideu na drobky jako Jeníček, aby jej mohl čtenář v temném lese (příběhu) následovat až do konce. A lehce strávil jinak těžkou, hutnou úvahu.

Často se po opakovaném čtení dobírám k prvkům v knize, které jsem - ovládána příběhem - zprvu přehlížela. Jemné náznaky, krátké, úderné řečnické otázky. A čím více času jsem nad knihou strávila, tím více mi ta akční střílečka začala připadat jako traktát na obranu ideové tolerance, tak podobný vrcholným filosofickým dílům mnohých pacifistických myslitelů. Dobrým příkladem budiž Lukjaněnkova série Hlídek. Velmi čtivá, lehkým jazykem napsaná sága, mezi jejímiž řádky se odehrává lítý boj "dobra" se "zlem". Lukjaněnko přímo v akčních scénách rozebírá relativitu obou pojmů. Nebojí se klást čtenáři otázky, kterými se ne každý chce zabývat. Nutí čtenáře přemýšlet, ale nenamáhá jej. Podává svou ideu po malých kouscích, aby čtenáře nezapletl do neprostupných pavučin temného lesa svých myšlenek.

Stejně jako Lukjaněnko i mnozí jiní - na první pohled "komerční" a "oproti klasikům zaostávající" autoři ve svých dílech podávají ideje srovnatelné s morálními poselstvími románů z dob minulých. Přestože se čtenář při louskání Hlídky ani jednou nezasekne nad nezáživnými úvahami a autorovou introspekcí, po přečtení Lukjaněnkova fenomenálního díla v něm zůstane něco zvláštního - nový pohled na věc, něco, co musí čtenář postupně strávit.

A není to náhodou přesně to, o co se snažili velikáni naší milované literatury?

P.S.: Samozřejmě Lukjaněnko není jediným autorem, v jehož díle můžeme najít prvky "idejí s kulometem". Mohla bych například jmenovat třeba Tolkiena. Co myslíte, jaké poselství nám Tolkien skrze své příběhy ze Středozemě předává?

Kniha jako ideologický nástroj aneb kde začíná propaganda


Mnozí by mohli hned zpočátku namítnout, že ideologické "oproštěnosti" nelze v knize zabývající se společností či lidstvím (v jakékoliv podobě) dosáhnout. Autor není člověk bez názoru a jeho ideologické či náboženské smýšlení je přirozenou součástí jeho děl, dává jim neopakovatelný nádech a vyznění. S tím samozřejmě nelze nesouhlasit. Mnozí autoři jsou čteni díky/kvůli svým životním přesvědčením či veřejnému vystupování a své popularity dosáhli skrze (ne)oblíbenost "své" ideologie. Kde je však ta tenká hranice mezi jemným zapletením vlastních názorů do linie díla a lacinou propagandou, která záměrně subjektivně podává "fakta" lahodící příznivcům daného hnutí?

"Nebezpečná" demagogická srovnávání

K tomuto článku mě přivedla četba mnoha děl, z jejichž vyznění bylo jasně znát, komu/čemu dává autor knihy přednost, kam směřuje jeho světonázor a co považuje za správné. Namátkou vyberu Quo vadis?Henryka Sienkiewicze. Prokřesťanské zabarvení této knihy nelze autorovi upřít. Samozřejmě, jelikož počátky křesťanství jsou jedním z hlavních motivů tohoto známého díla. Na této knize je však dobře znát to, čemu bych ráda věnovala pozornost - subjektivně zabarvené představě o dané ideologii (nebo v tomto případě náboženství).
Nechci tímto samozřejmě hanit křesťanství (z jehož nauky jsou mi mnohé postoje velmi sympatické), nicméně tato až příliš dokonalá pohádka, kterak raní křesťané blaženě odpouštěli a žili "jen z pocitu víry" mě tolikrát zvedlo ze židle především v těch situacích, kdy "panenská čistota" hlavní hrdinky - křesťanky - byla srovnávána s živočišností a hrubostí mladého Římana (=pohana). Neuniklo mi samozřejmě, jak je na Řím a jeho "životní ideje" v této knize nahlíženo. V drtivé většině jsou zde římská (a řecká) přesvědčení popisována jako "úpadková a primitivní" v porovnání se vznešeností křesťanské nauky. S výjimkou postavy Petronia (který je zde popisován nepříliš autenticky, co jsou mi známy historické prameny) a Vinitia, který nakonec stejně přejde ke křesťanství, v knize potkáváme jen prostopášné, kruté, násilnické a primitivně smýšlející Římany a Řeky.
Aneb takto se až s příchutí demagogie dá podat rozdíl mezi jednotlivými ideologiemi - srovnat to nejhorší a nelepší z jednoho a vynechat to, co se nehodí. Jistě však budete souhlasit, že toto srovnávání (nejlepší vs. nejhorší) může být např. v případě politických ideologií velmi nebezpečné a knihy s takovýmto zabarvením bývají často censurovány.
Tímto nechci dílo rozhodně shazovat - když jsem jej četla poprvé, naprosto mě dojalo a v závěrečných scénách jsem se i rozplakala. Naproti tomu další a další čtení tohoto zajímavého románu odkrývalo rozpory, které mě nakonec utvrdily, že "není všechno zlato co se třpytí" a že román sice dokáže v první chvíli oslnit běloskvoucí čistotou křesťanských myšlenek, pod střízlivějším pohledem skeptika však z původních hrdinů vzejdou jen nereálné, směsné figurky.

Ideologie vs. životní názor

Existuje vůbec člověk, který by nebyl ovlivněn JAKOUKOLIV ideologií (či náboženstvím)? Pomineme-li vzácné případy "vlčích dětí", i v primitivních kulturách různých kmenů najdeme různé světonázory a ideje, které mezi sebou jednotliví členové sdílejí. Proto si osobně myslím, že každý člověk je vyznavačem nějaké "ideje", přestože jen velmi malý počet jedinců se plně ztotožňuje s jednou jedinou (např. komunismem či konservatismem). Člověk v procesu socializace sbírá informace ze všech stran a díky zkušenostem si v průběhu let utváří svou vlastní, životem ozkoušenou a plnohodnotnou ideologii. Pokud ve velké většině názorů souhlasí s nějakou skupinou (např. politickou), nemusí to nutně znamenat, že neexistuje názor v dané ideologii, se kterým by musel nutně souhlasit. (Ano, nějaké sociální podpory chudým jsou potřeba, ale neznamená to, že musíme mít všechno "společné".)
U spisovatelů, "pozorovatelů společnosti", je to stejné. Tak jako všichni ostatní i oni jsou lidé životem vychovaní a své přesvědčení (vědomě i nevědomě, třeba výběrem charakterů postav a jejich vlastností) projektuje do svých děl. Tato projekce však nutně nemusí být propagandou, která, když překročí tu tenkou mez, začíná být neobjektivní a demagogická.

Kniha jako nástroj propagandy

Že umění a speciálně knihy (a tisk) ovlivňuji smýšlení společnosti, o tom netřeba diskutovat. Stačí se podívat do minulosti, kde totalitní režimy (které se mohou a ve většině případů se i zaštitovaly nějakou danou ideologií) důsledně kontrolovaly tisk či vydávání "nepohodlných" knih.
Kniha, či vůbec tištěné slovo, promlouvající ke čtenáři jako důvěrný přítel, je mocný nástroj. Dokáže si pomocí emocí a srdceryvně laděného příběhu, sympatických postav nebo hrdinským vyzněním získat čtenářovo srdce, které, návalem emocí, snadno podléhá šeptaným, často podprahovým názorům vetknutím mezi řádky.
Je přirozeností člověka ztotožňovat se se svými idoly, snažit se být "jako oni", být stejně obdivovaný… Tudíž přijmout jejich postoje. Tato tvárná síla dokáže ovlivnit masy (především ty s menším kritickým rozhledem nebo mladé a nezkušené) a přetvořit základ smýšlení. Tak se i původně dobrá myšlenka může stát nebezpečnou zbraní. Někteří autoři, hluboce přesvědčeni o správnosti a přínosu svého světonázoru, se propagandě této ideologie vůbec nebránili - namátkou můžeme takový přerod sledovat u I. Olbrachta, který - ač vždy sociálně cítící a po zkušenostech z Podkarpatské Rusi ještě více utvrzený ve svých idejích - se tragicky změnil od sociálně-kriticky laděného autora v propagandistického poslíčka, jak to bohužel lze vidět v jeho Anně proletářce.

Cenzura nebo svoboda slova?

Je však vhodné tato výrazně propagandistická díla cenzurovat? Vezměme si třeba Hitlerův Mein Kampf. Objektivně řečeno, tato "kniha" obsahuje nenávistné, politicky zabarvené pasáže nabádající k zločinnému chování. Pod lupou dnešních demokratických názorů je kniha nebezpečná a cenzuryhodná. Neklesneme na roveň všem totalitním režimům, když bychom "ve službách dobra" zakazovali "špatné" knihy, abychom čtenáře "ochránili" před určitými názory. Názor, že lidé by především měli pěstovat kritické myšlení (a poté nebude potřeba cenzury, jelikož lidé sami odflitrují "dobré" od "špatného"), je sice krásný, ale značně utopický, jelikož nezměnila-li se výrazně vyzrálost kritičnost společnosti po tisíce let, nemůžeme očekávat náhlý přerod během desetiletí.

Jak se tedy "vypořádat" s propagandistickými knihami?
Co se vůbec dá považovat za propagandu a co pouze za autorův "svobodně vyjádřitelný" názor?
Kde máte tuto hranici vy a jaké byste volili řešení?