Svědomí… Je to snad poslední záchvěv morálky, když se duše
propadá do hlubin hnusu, před kterým ji nechrání ani ona sama? A přece hned
přijdou, výčitky svědomí, které nepřestávají kousat v těch nejnečekanějších
chvílích. Když se směji, jsem šťastná… Naoko spokojená, v náruči lásky. A
teď je pryč. Stejně jako vleklá vzpomínka, lepkavá pavučina odkazu na to, co
dokáže s člověkem udělat život. Chodící mrtvola. Mumie, kdysi se zářivýma
očima, smíchem, nadšením mládí, rané dospělosti… Obličej, protkaný vráskami a
ocejchovaný nemocí, kdysi tak jemný, hladký, nedotčený. Není tu a přesto
přebývá, ve vzpomínkách nikoliv příjemných. Pamatuji si jen na slzy,
všudypřítomné slzy, které šedly přítomností smogu. Těch pár ušmudlaných,
shrbených postaviček v dáli, a on. Osoba spojená se mnou více než spojuje
smlouva mezi dvěma národy. Moje krev. A přesto tak vzdálená… Cizí. Tak jiná, že
ani snaha všech nepřekoná tisíce kilometrů vzdálenosti, ani objetí, při kterém
je cítit jen pergamenová kůže, ostrý hrot kloubů. Jen zmatení a tísnivý pocit,
když dýchám na tom cizím, nepřátelském místě, tuny smogu. Je večer a já brečím.
Zase a zase, protože je to tak cizí a já to teď mám mít ráda. Milovat a
soucítit se slzami, které plodí slzy, šednou a odkapávají na rozpraskanou zem. Pach
chudoby, naprosté apatie, oddanosti matičce smrti. Oddaluje to jen žár slunce,
který mi neustále připomíná, že žiji. V té nejhorší možné kolébce, jako
nechtěné dítě. Nechci se vzdát svých iluzí dobroty… Ale ta nízkost, mrzkost mě
dohání. Tlačí mě ke dnu, do hlubin prašných peřin na rozvrzaném gauči. Jen se
neukázat, zahrabat se, přežít… Nevystavovat se pohledu plnému slz a zoufání,
nadšených zvolání lásky z úst… tvorů… které neznám. Nebudu znát, už je
nikdy neuvidím. Den za dnem, přerušené teplejším nebo chladnějším horkem. Pod
nánosy špíny zůstává na těle šedý prach. Dýchat se nedá. Oni se stále dívají,
se slzami v očích. Hubení, shrbení. Staří. Plní zhrzených ideálů, které
ještě z mladých tváří na starých fotkách ten zpropadený režim nestačil
smýt. Snad závan pochopení, který občas projede mým rozervaným srdcem. A hned
nepochopení, úzkost, když se celé dny válím v apatii, hlavu v ohni…
Bytostná touha po domově a vztek na ty, co zde ještě žijí. Co se ke mně hlásí
jako ke své, přestože jsem doteď existovala jen jako pojem, nic neříkající
jméno, které se těžko vyslovuje. Postavička kdesi v Ráji… Na Západě. Tak
proč ty slzy? Proč mě nutili tvářit se smutně, milovat někoho, komu nerozumím,
koho stěží dokážu poslouchat. Lidi, kteří mi každým svým gestem, smířeným
pohledem, láskou k životu a zároveň zaprodaní smrti ukazovali, jak celý
život promrhávám. Tvář chudoby.
A teď je pryč. Už mě nic nepoutá. Už nemusím znovu a znovu
nasazovat zúčastněný smutek na tvář (který tam je ostatně vždy, jako odkaz dob
minulých). Jen pár slz a suché konstatování, které bylo jasné už roky dopředu. Bylo
to žití na dluh, čekali jsme to. A přece to bolí… Ne ta ztráta něčeho
milovaného, protože to zmizelo dřív, než se stačilo zavrtat do srdce… Ne. Jen
výčitky svědomí, že jsem nemilovala ty, kteří mi ukázali to nejhorší mého
života. Bolí to, jsem ještě člověkem?
Kde je ten rytíř ve mně?
Já chtěla pomáhat ostatním?
Já, která nedokáže milovat vlastní rodinu?
Odkaz, který už nežije?
Žádné komentáře:
Okomentovat