středa 1. srpna 2012

Co dělat, když si příběh vynucuje smutné oči

Je to pokaždé stejné - cítím se až nepatřičně, když naplněna štěstím (a dalšími dobrými věcmi, jako čokoláda) po dlouhé době zase sedám k počítači před blikající kurzor. Příčí se mi v takové náladě sedat za počítač a poslouchat Dianiny nářky. Připadám si jako sobecká mrcha, která si ukrájí štěstí pro sebe a ukájí se nad neštěstím druhých. V menší míře to dělá každý… Je ale normální, když se ukájím sama na svých neštěstích?
Problémem je, že jakýkoliv řádek, napsaný za krásného letního dne, vypadá jako laciná parodie. Není v tom to něco - snad záblesk zoufalství, rytí autorova pera, když se přes slzy a bolavé zápěstí snaží vyjádřit ten POCIT. Mizérie, bezmoci… Nevím, jak ostatní autoři, ale tyto dva pocity mám spojené s pekelným žárem okolo srdce. Kdežto ve většině chvil svého krátkého a až příliš rychle běžícího života se spíše vznáším na chladivých vlnkách přívětivého moře radosti. A mazlit se s minulostí mě prostě neba. Nedokážu na to myslet.
Trochu to teď zní, jako bych zamilovanost (nevím, jestli už lásku) odsuzovala. Připadám si zvláštně, vyžadovat vr svém životě dostatek neštěstí, bolesti, smutku… Pocitu souznění s mojí drahou polovičkou, mou zneužívanou Dokonalou. Proč ji v záři slunečních paprsků s příchutí polibků nerozumím? Proč mi každé její zoufalé zvolání, zaznamenané diktafonem mého mozku na papír, připadá směšné a sebelítostivé?
Jsem v zajetí štěstí... To pro autora není dobré, pokud ze sebe potřebuje dostat ty špatné věci.
Ironií osudu je, že v těch krátkých chvílích neštěstí a smutku, kdy se moje tvář tak nějak očerní a zachmuří, nemám náladu psát. Chci jen křičet, žmoulat kousek povlečení a čumět do prázdna. Nechat se objímat a s notnou dávkou zoufalství poslouchat ty nechápavé řeči.
"Co se děje, Myško?"
"Můžeš mi říct, co ti zase je?"
"Proč si to děláš?"
"Ničíš se zbytečně."
"Měla by ses zeptat sama sebe, jestli je psaní pro tebe to pravé."

Žádné komentáře:

Okomentovat