sobota 29. září 2012

Možnost volby


Je to jako začarovaný kruh a zároveň mi to připomíná laciné stěžování miliardáře, že už ho život nebaví, protože si může dovolit všechno. Nemá žádný cíl… V minulosti bych o sobě řekla, že jsem ambiciózní. Chtěla jsem to dotáhnout daleko, přinejmenším na nějaký vrcholný post ve skvělé firmě, nebo být renomovaným odborníkem ve svém oboru. Kam se ztratily mé ambice, ptám se postopáté a koukám tupě do zdi. Přemýšlím, kam dál, co se sebou… Jako by člověk ztratil veškerou chuť stoupat po pomyslném životním žebříčku. Ne, rozhodně není spokojený, ale… Skočit do neznáma je pro něj potenciálně mnohem větší ztráta. Je to snad moje vlastnost, nikdy neriskovat? Když má člověk možnost volby, obvykle (v zájmu svém i v zájmu svých milovaných) vybere tu lepší variantu. Tu, která mu může zajistit lepší budoucnost, hodně peněz a tudíž (?) spokojenější život. Nacházím se ve stavu, kdy mé nynější rozhodnutí zásadně ovlivní mou budoucnost… Nebo ne? Nebo si problémy spojené s definitivním výběrem jen namlouvám a ve skutečnosti to není tak žhavé? Připadám si teď jako hlupák, který odmítl drahé Ferrari jen proto, že se bál, že s ním nebude jezdit… Nebo je to prostě mojí součástí? Bát se vyjet do zahraničí? Mít neskonale velkou potřebu blízkosti rodiny? Přesto ve mně hryže červík… Kdo jsem? Proč nechci pryč, když se mi tu tolik věcí nelíbí? Proč se oháním rodinou, když si s ní v mnoha ohledech nerozumím? Proč?

Možná jsem jenom líná.

Líná postavit se tváří v tvář nejistotě. Hranici poznání, hledání své vlastní stability uprostřed systému naprosto neznámému. Chuť riskovat, vykročit z domu a jít skrze spletité cesty až k cíli své cesty. Co když ale nemám cíl? Je tak mlhavý a neurčitý, že se ztrácí v okamžiku, kdy je na něj zaměřena pozornost. Váhám a nerozumím.

Milionář vám nabídne svůj majetek. Odmítnete? Přijmete?
A jste si opravdu jistí, že vám ten majetek nepřeroste přes hlavu?


A nebo si prostě jen uvědomuji, že hnát se bezhlavě za úspěchem je naprosto zbytečné…
Protože jsem spokojená tady a teď. 

čtvrtek 16. srpna 2012

Simíkovský vztahový syndrom


Co vlastně dělá vztah vztahem,  novou entitou, nikoli jen sumou dvou (či více) jedinců? Musí na to být vždycky dva, nebo se jeden může „vozit“? Otázky, které si pokládá každý z nás, a které (bohužel) z chytrých knížek nevyčteme. Babské rady, jako „poslouchej své srdce“ už dávno nejsou IN, nejraději bychom se rozložili na jednotlivé atomy a na základě jakýchsi vzájemných interakcí dvou molekul vyřešili tuto existenční otázku: Jak udělat vztah vztahem, o kterým se tolik básní ve všech pop-psychologických příručkách? Vztah plný vzájemné úcty, pochopení, pocitů sounáležitosti, LÁSKY… Bla bla bla…

Všimla jsem si jedné zvláštní věci. Při hraní The Sims 3 (velmi návyková hra pro lidi, kteří mají latentní mocenské úchylky) jsem (nevědomky) často opakovala scénář, který se mi tak často (doprovázen fatálním neúspěchem) vloudí i do „reálných“ vztahů. Pro ty v Vás, kteří alespoň trochu ví, o co ve hře jde, jistě kývnou, když řeknu, že některé Simíky je fakt fuška dát dohromady. Celé dny si povídají (a vzájemně nechápou), flirtují (a mnohdy to přeženou) a vůbec… Jsou pořád spolu, nevěnují se práci a zábavě, a naplňuje je jen to vzájemné okoukávání, kecání a líbání. Opravdu zamilovaný páreček…

Když potom vítězoslavně nabídnete dotyčnému prstýnek (Proboha, ať už si to odříkají, potřebuji co nejdřív udělat děcka, než zemřete!), jako by jeden pro druhého (samozřejmě po ONOM aktu) přestal existovat. Simíci vesele žijí spolu v jednom domě a interval mezi promluvami se neustále prodlužuje, prodlužuje… Až zmizí. Ti společenštější potkávají kolegy z práce, povídají si s kolegy z práce, podlézají šéfům a postupují v kariérním žebříčků. Samotáři si zase konečně oddechnou a hrabou se sami ve svým problémech/zálibách. A není to náhodou věrný obraz toho, co prožívá většina párů?

Vztah ´žít vedle sebe, ale nikoli spolu´ je zřejmě jednou z fází vztahu, kdy o tom druhém víme už téměř vše (a vzájemnou interakcí už svou zvědavost prostě neuspokojíme), víme, jak se bude chovat a pokud ne, ani nás to popravdě nezajímá. Ještě markantnější tato vzdálenost je, pokud dotyční prostě nemají žádné společné téma (nebo už je dávno vyčerpali, viz ty proklaté existenciální debaty o smyslu života, které nikam nevedou)…

Jak z tohoto kola ven?

U Simíků to vyřešíme lehce – pošleme je na dovolenou do prosluněného Egypta a necháme je milovat se ve stínu sfingy. V reálném životě to často dopadá tak, že tyto potřeby začneme uspokojovat na něčem/někom jiném…Ale jak ven z toho kolotoče hrůzy, kdy sice CHEME  s tím druhým žít, ale nemáme jak společně trávit čas, kdy si sice CHEME zase tak zaujatě povídat, ale víme, co ten druhý odpoví… Znát toho druhého je pro vztah vlastně hrozně zničující, otázkou však je – dokázali bychom jenom ŽÍT s někým, kdo by nás neustále (ne)mile překvapoval?

Stereotyp ve vztahu je prostě jako kočka – občas se mile lísá, ale když je nasraná, pořádně zatne drápy. Jedinou možností, jak s ní vyjít, je nenudit ji. 

pondělí 6. srpna 2012

Morálka mrtvých, vzdálených


Svědomí… Je to snad poslední záchvěv morálky, když se duše propadá do hlubin hnusu, před kterým ji nechrání ani ona sama? A přece hned přijdou, výčitky svědomí, které nepřestávají kousat v těch nejnečekanějších chvílích. Když se směji, jsem šťastná… Naoko spokojená, v náruči lásky. A teď je pryč. Stejně jako vleklá vzpomínka, lepkavá pavučina odkazu na to, co dokáže s člověkem udělat život. Chodící mrtvola. Mumie, kdysi se zářivýma očima, smíchem, nadšením mládí, rané dospělosti… Obličej, protkaný vráskami a ocejchovaný nemocí, kdysi tak jemný, hladký, nedotčený. Není tu a přesto přebývá, ve vzpomínkách nikoliv příjemných. Pamatuji si jen na slzy, všudypřítomné slzy, které šedly přítomností smogu. Těch pár ušmudlaných, shrbených postaviček v dáli, a on. Osoba spojená se mnou více než spojuje smlouva mezi dvěma národy. Moje krev. A přesto tak vzdálená… Cizí. Tak jiná, že ani snaha všech nepřekoná tisíce kilometrů vzdálenosti, ani objetí, při kterém je cítit jen pergamenová kůže, ostrý hrot kloubů. Jen zmatení a tísnivý pocit, když dýchám na tom cizím, nepřátelském místě, tuny smogu. Je večer a já brečím. Zase a zase, protože je to tak cizí a já to teď mám mít ráda. Milovat a soucítit se slzami, které plodí slzy, šednou a odkapávají na rozpraskanou zem. Pach chudoby, naprosté apatie, oddanosti matičce smrti. Oddaluje to jen žár slunce, který mi neustále připomíná, že žiji. V té nejhorší možné kolébce, jako nechtěné dítě. Nechci se vzdát svých iluzí dobroty… Ale ta nízkost, mrzkost mě dohání. Tlačí mě ke dnu, do hlubin prašných peřin na rozvrzaném gauči. Jen se neukázat, zahrabat se, přežít… Nevystavovat se pohledu plnému slz a zoufání, nadšených zvolání lásky z úst… tvorů… které neznám. Nebudu znát, už je nikdy neuvidím. Den za dnem, přerušené teplejším nebo chladnějším horkem. Pod nánosy špíny zůstává na těle šedý prach. Dýchat se nedá. Oni se stále dívají, se slzami v očích. Hubení, shrbení. Staří. Plní zhrzených ideálů, které ještě z mladých tváří na starých fotkách ten zpropadený režim nestačil smýt. Snad závan pochopení, který občas projede mým rozervaným srdcem. A hned nepochopení, úzkost, když se celé dny válím v apatii, hlavu v ohni… Bytostná touha po domově a vztek na ty, co zde ještě žijí. Co se ke mně hlásí jako ke své, přestože jsem doteď existovala jen jako pojem, nic neříkající jméno, které se těžko vyslovuje. Postavička kdesi v Ráji… Na Západě. Tak proč ty slzy? Proč mě nutili tvářit se smutně, milovat někoho, komu nerozumím, koho stěží dokážu poslouchat. Lidi, kteří mi každým svým gestem, smířeným pohledem, láskou k životu a zároveň zaprodaní smrti ukazovali, jak celý život promrhávám. Tvář chudoby.

A teď je pryč. Už mě nic nepoutá. Už nemusím znovu a znovu nasazovat zúčastněný smutek na tvář (který tam je ostatně vždy, jako odkaz dob minulých). Jen pár slz a suché konstatování, které bylo jasné už roky dopředu. Bylo to žití na dluh, čekali jsme to. A přece to bolí… Ne ta ztráta něčeho milovaného, protože to zmizelo dřív, než se stačilo zavrtat do srdce… Ne. Jen výčitky svědomí, že jsem nemilovala ty, kteří mi ukázali to nejhorší mého života. Bolí to, jsem ještě člověkem?

Kde je ten rytíř ve mně?
Já chtěla pomáhat ostatním?
Já, která nedokáže milovat vlastní rodinu?
Odkaz, který už nežije?

středa 1. srpna 2012

Dotazník - psaní jako autoterapie

Předem děkuji všem lidem, kteří si na tento dotazník udělají čas. Dotazník je anonymní, slouží jako podklad k maturitní práci.

Co dělat, když si příběh vynucuje smutné oči

Je to pokaždé stejné - cítím se až nepatřičně, když naplněna štěstím (a dalšími dobrými věcmi, jako čokoláda) po dlouhé době zase sedám k počítači před blikající kurzor. Příčí se mi v takové náladě sedat za počítač a poslouchat Dianiny nářky. Připadám si jako sobecká mrcha, která si ukrájí štěstí pro sebe a ukájí se nad neštěstím druhých. V menší míře to dělá každý… Je ale normální, když se ukájím sama na svých neštěstích?
Problémem je, že jakýkoliv řádek, napsaný za krásného letního dne, vypadá jako laciná parodie. Není v tom to něco - snad záblesk zoufalství, rytí autorova pera, když se přes slzy a bolavé zápěstí snaží vyjádřit ten POCIT. Mizérie, bezmoci… Nevím, jak ostatní autoři, ale tyto dva pocity mám spojené s pekelným žárem okolo srdce. Kdežto ve většině chvil svého krátkého a až příliš rychle běžícího života se spíše vznáším na chladivých vlnkách přívětivého moře radosti. A mazlit se s minulostí mě prostě neba. Nedokážu na to myslet.
Trochu to teď zní, jako bych zamilovanost (nevím, jestli už lásku) odsuzovala. Připadám si zvláštně, vyžadovat vr svém životě dostatek neštěstí, bolesti, smutku… Pocitu souznění s mojí drahou polovičkou, mou zneužívanou Dokonalou. Proč ji v záři slunečních paprsků s příchutí polibků nerozumím? Proč mi každé její zoufalé zvolání, zaznamenané diktafonem mého mozku na papír, připadá směšné a sebelítostivé?
Jsem v zajetí štěstí... To pro autora není dobré, pokud ze sebe potřebuje dostat ty špatné věci.
Ironií osudu je, že v těch krátkých chvílích neštěstí a smutku, kdy se moje tvář tak nějak očerní a zachmuří, nemám náladu psát. Chci jen křičet, žmoulat kousek povlečení a čumět do prázdna. Nechat se objímat a s notnou dávkou zoufalství poslouchat ty nechápavé řeči.
"Co se děje, Myško?"
"Můžeš mi říct, co ti zase je?"
"Proč si to děláš?"
"Ničíš se zbytečně."
"Měla by ses zeptat sama sebe, jestli je psaní pro tebe to pravé."

Když psaní bolí



Těžko se píše cokoliv autobiografického. Myslím, že autor by se svými myšlenkami neměl spěchat. Vystavit čtenáře svému nitru, odhalit se před anonymní masou, odhalit tvář? Ne, není problém v odvaze nebo v  odhodlání… Jen pokaždé, když znovu a znovu pročítám již napsané řádky, se mi svírá žaludek. Klepou se mi ruce a jen velmi neochotně se zas a znovu začnou přehrabovat v té haldě hnusu uvnitř mě. Tak slizké, že ji cítím i teď, jen, když o tom píšu…



Asi každý autor, píšící o svém životě, o minulosti, přítomnosti, budoucnosti, se nevyhne alespoň občasnému mrazení, které na vteřinu zastaví nekonečný běh prstů po klávesnici. Donutí autora strnout. Přečíst si předchozí řádky a zhrozit se. Dívat se do zrcadla ohraničeného černou změtí písmen. Dívat se na svou duši, definovanou těmi několika odstavci.




Zvlášť zpracovat život mé nymfičky není žádná slast. Vždy tak úpěnlivě prosí, abych nebyla ke svým čtenářům tak krutá, abych je ušetřila… Ale pokaždé, když něco jen trochu učešu, jen opatrně obalím to syrové hedvábným šátkem, cosi ve mně (snad Dokonalá) se začne zlostí škvařit.

K čemu odstup?!
K čemu se schovávat za metafory?!
Vykřič to ze sebe!
Zbav se toho slizu!

Je to nekonečný boj. Předem prohraná bitva, která nakonec skončí řádky navždy mizejícími pod neúprosným tlačítkem backspace. A tak pořád dokola… Snažím se alespoň přesvědčit se, že "zatím nemám tolik zkušeností a vypsanou ruku". Že nevypsaný styl je jediný problém, který mi nedovolí popsat "to" vevnitř.

Jsou to laciné řeči…
Jsem srab.
Bojím se sama sebe. Svého odrazu v zrcadle. Napsaných řádků, které popisují mou bezmoc.
Schovávám se za profesionalitu a odstup...

Vystavuji se nebezpečí, že vyšumím. Ta myšlenka, pocit, nitro… Zmizí. A celý příběh, to ubohé skučení umučeného děvčete, zmizí. Zůstane jen smutná parodie, nad kterou jen čas od času někdo mávne rukou. Poušklíbne se a s pozvednutým obočím pokývá hlavou. "Zkus to jinde, děvče." A já vím, že když to budu moc dlouho odkládat, nikdy to nenapíšu. A moje nymfička umře dřív, než jí někdo bude moci podat záchranou ruku. Než ji někdo vyslyší skrze ty útrpné řádky… Ale jak, mí milí čtenáři?

Každý řádek je jako zářez na ruce.
Pálí a vhání mi slzy do očí.
Chci vyrovnanost…
Ale ta přináší jen chlad a lacinost.

Ach ten brak!


Stále častěji - a to bohužel i u takzvaných znalých bibliofilů - se setkávám s nepochopením mého poněkud zavádějícího názoru. Často mě můžete slyšet, že moderní literatura je z větší části braková. Po takovém prohlášení většina lidí zakroutí nesouhlasně hlavou (v lepším případě) nebo mi dokonce začne spílat a s ironickým úsměvem odvětí "a ty bys napsala něco lepšího?". Možná je načase vysvětlit, co myslím pod pojmem brak
(To abych předešla zbytečnému vysvětlování v době, kdy uražený fanoušek moderní literatury pěje ódy na své milované knihy a odmítá poslouchat mé pitomé řeči.)

Slovo "brak" je v našich končinách až příliš často (nesprávně) spojován se slovem jako "odpad". Hned ze začátku tedy připomenu, že nejblíže (a to dokonce ani samotní literáti s vysokoškolským titulem nejsou zajedno) slovu brak má (s přimhouřeným okem) pojem "masový kulturní produkt", neboli "komerční zboží". Je regulované masovou poptávkou, orientuje se na zisk a masovou popularitu. A mnozí autoři to (jen ať jim je vzdán hold) vůbec nezapírají.

Tak se tedy podívejme na brak ne jako na termín kvalifikační, jako spíše klasifikační.


Malá historie braku

Brak nejspíše vznikl napodobováním úspěšných románů autory, kteří byli méně úspěšní. Rozšířil se především v první polovině devatenáctého století. Jak jinak, než s rozšířením všeobecné gramotnosti. Literatura, původně určená především vyšším, vzdělaným vrstvám, velmi brzy opustila své dosavadní hnízdo a mnozí autoři správně vyčmuchali obrovský potenciál mas. Bylo však jasné, že prosté měšťany a nižší vrstvy nenadchnou ani květnatým jazykem, ani opěvováním vyšších ideálů. Velmi brzy tyto knihy začaly jít svou vlastní - velmi pestrou a mnohdy zajímavou - cestou. Svou základní charakteristiku si ovšem nechaly. Především chtěly být kupovány a masově čteny. Chtěly se zavděčit co největšímu množství lidí ze všech vrstev. A zatímco se žánry a subžánry braků střídaly rychleji než letní a podzimní móda, určité základní znaky brakové literatury zůstaly a můžeme je sledovat až do dneška.

Kostra brakové literatury

Mezi stálice v proudu braků bývá až rigidně stavěný děj (daný určitým scénářem). Celá desetiletí se brakové detektivky píšou podle stejného scénáře, mezi nimiž čas od času propluje jakýsi - mnohdy neúspěšný - pokus o narušení struktury děje. Poznávacím znakem brakové literatury je i jistá neměnnost charakterů postav (mnohé knihy jsou odlišné vlastně jen jménem hlavních hrdinů a zeměmi, ve kterých se příběhy odehrávají). Tato na první pohled hrůzná skutečnost je však dána především požadavky čtenářů. Brak, jakožto literatura pro široké vrstvy, by měla být jednoduchá na přečtení, a především by se čtenář měl co nejdříve s postavou příběhu ztotožnit. Jistá dávka předvídatelnosti děje, jasných, stálých charakterů a jednoduchých zápletek je k tomu nutná.

Důležitým faktorem, který se v knihách mění, je tedy prostředí. Autoři brakové literatury často vytváří dokonale uvěřitelné, komplexní světy, do kterých zasazují svou kostru příběhu i s postavami. Čtenář si tak může kompenzovat předvídatelný děj právě geniálním zpracováním prostředí, vynikajícími, a mnohdy invenčními prvky z nových, často nereálných světů, aniž by musel složitě přemýšlet nad dějem či jednáním postav. Toto je velice důležitá vlastnost braku - přestože jsou často děj i postavy velmi jednoduché a jasné (u žánrů typu fantasy a sci-fi se často setkáváme s prvky PC her ("questy", které musí "hero" plnit, aby se dostal v příběhu dál, nebo se jedná přímo o dlouhou "campaign")), mají jednotlivé knihy často velmi odlišné, pro čtenáře velmi osvěžující, světy, v nichž se děj odehrává.


S takovou klasifikací braku, který už tak "poklesle" nevypadá, bychom mohli pokračovat v mém zamyšlení. Můj názor na přínos všeobecného rozšíření literatury nechám na jindy, nyní se zaměřím spíše na jednotlivé tituly. Samozřejmě není náhodou, že se brak opravdu stává důležitou a vedoucí částí literatury. Jelikož otěže (nejen) masové oblíbenosti a prodejnosti stále více v našich končinách přebírá dav a davové myšlení, musí se i umění přizpůsobit jeho požadavkům. Dav nikdy nebude chtít číst intelektuální literaturu, sebepřínosnější by byla. Dav chce právě brak, a jedině dav jej dokáže správně ocenit. A nemusí být nutně jenom špatný.

Často mě zaráží, že mnozí "velmi intelektuální" recenzéři a kritici rozebírají dílo - veskrze brak - a srovnávají ho pomalu s klasiky. Tato nehorázná zhovadilost některých kritiků, kteří rádi kopou do všemožných žánrů, mě nepřestává rozesmávat. Mnozí autoři dnes výslovně říkají, že píší brak. A rozhodně nepíší ve svém žánru špatně. Čísla prodeje tomu rozhodně nasvědčují. Mezi braky tak můžeme lehce zařadit sérii Stmívání, jakožto i knihy Dana Browna. Velké množství braku můžeme nalézt ve fantasy a sci-fi, nicméně žánry jako takové mají na kontě i mnoho ne-brakové literatury vysoké kvality (mnohdy podle mne srovnatelné s mnohými klasiky). Brakem je tedy i úžasný Harry Potter, ale já osobně jej považuji za velmi kvalitní dílo. Za brak považuji červenou knihovnu, přesto se mezi desítkami titulů jistě najdou i velmi zajímavá, dechberoucí (pozitivně) díla.

Nepoužívám slovo brak jako nadávku, a vy, mí milí diskusní odpůrci, byste možná také neměli… Urazili byste tím mnohé brakové knihy, které se mohou směle postavit mezi knižní velikány dob minulých. Ano, i já jsem četla pln braků, které mě připoutaly k židli, dokud jsem neotočila poslední stránku.

Jelikož je však pro mne literatura především záležitost intelektuálně náročná, je jasné, že braky se příliš zabývat nebudu. Neznamená to však, že bych všechny braky nejraději spálila.

A co Vy? Je pro Vás brak synonymem ke slovu "pokleslý"?