Co dělat, když si příběh vynucuje smutné oči

Je to pokaždé stejné - cítím se až nepatřičně, když naplněna štěstím (a dalšími dobrými věcmi, jako čokoláda) po dlouhé době zase sedám k počítači před blikající kurzor. Příčí se mi v takové náladě sedat za počítač a poslouchat Dianiny nářky. Připadám si jako sobecká mrcha, která si ukrájí štěstí pro sebe a ukájí se nad neštěstím druhých. V menší míře to dělá každý… Je ale normální, když se ukájím sama na svých neštěstích?

Problémem je, že jakýkoliv řádek, napsaný za krásného letního dne, vypadá jako laciná parodie. Není v tom to něco - snad záblesk zoufalství, rytí autorova pera, když se přes slzy a bolavé zápěstí snaží vyjádřit ten POCIT. Mizérie, bezmoci… Nevím, jak ostatní autoři, ale tyto dva pocity mám spojené s pekelným žárem okolo srdce. Kdežto ve většině chvil svého krátkého a až příliš rychle běžícího života se spíše vznáším na chladivých vlnkách přívětivého moře radosti. A mazlit se s minulostí mě prostě neba. Nedokážu na to myslet.

Trochu to teď zní, jako bych zamilovanost (nevím, jestli už lásku) odsuzovala. Připadám si zvláštně, vyžadovat vr svém životě dostatek neštěstí, bolesti, smutku… Pocitu souznění s mojí drahou polovičkou, mou zneužívanou Dokonalou. Proč ji v záři slunečních paprsků s příchutí polibků nerozumím? Proč mi každé její zoufalé zvolání, zaznamenané diktafonem mého mozku na papír, připadá směšné a sebelítostivé?

Jsem v zajetí štěstí... To pro autora není dobré, pokud ze sebe potřebuje dostat ty špatné věci.

Ironií osudu je, že v těch krátkých chvílích neštěstí a smutku, kdy se moje tvář tak nějak očerní a zachmuří, nemám náladu psát. Chci jen křičet, žmoulat kousek povlečení a čumět do prázdna. Nechat se objímat a s notnou dávkou zoufalství poslouchat ty nechápavé řeči.

"Co se děje, Myško?"

"Můžeš mi říct, co ti zase je?"

"Proč si to děláš?"

"Ničíš se zbytečně."

…

"Měla by ses zeptat sama sebe, jestli je psaní pro tebe to pravé."

Ach ten brak!

Stále častěji - a to bohužel i u takzvaných znalých bibliofilů - se setkávám s nepochopením mého poněkud zavádějícího názoru. Často mě můžete slyšet, že moderní literatura je z větší části braková. Po takovém prohlášení většina lidí zakroutí nesouhlasně hlavou (v lepším případě) nebo mi dokonce začne spílat a s ironickým úsměvem odvětí "a ty bys napsala něco lepšího?". Možná je načase vysvětlit, co myslím pod pojmem brak. 

(To abych předešla zbytečnému vysvětlování v době, kdy uražený fanoušek moderní literatury pěje ódy na své milované knihy a odmítá poslouchat mé pitomé řeči.)

Slovo "brak" je v našich končinách až příliš často (nesprávně) spojován se slovem jako "odpad". Hned ze začátku tedy připomenu, že nejblíže (a to dokonce ani samotní literáti s vysokoškolským titulem nejsou zajedno) slovu brak má (s přimhouřeným okem) pojem "masový kulturní produkt", neboli "komerční zboží". Je regulované masovou poptávkou, orientuje se na zisk a masovou popularitu. A mnozí autoři to (jen ať jim je vzdán hold) vůbec nezapírají.

Tak se tedy podívejme na brak ne jako na termín kvalifikační, jako spíše klasifikační.

Malá historie braku

Brak nejspíše vznikl napodobováním úspěšných románů autory, kteří byli méně úspěšní. Rozšířil se především v první polovině devatenáctého století. Jak jinak, než s rozšířením všeobecné gramotnosti. Literatura, původně určená především vyšším, vzdělaným vrstvám, velmi brzy opustila své dosavadní hnízdo a mnozí autoři správně vyčmuchali obrovský potenciál mas. Bylo však jasné, že prosté měšťany a nižší vrstvy nenadchnou ani květnatým jazykem, ani opěvováním vyšších ideálů. Velmi brzy tyto knihy začaly jít svou vlastní - velmi pestrou a mnohdy zajímavou - cestou. Svou základní charakteristiku si ovšem nechaly. Především chtěly být kupovány a masově čteny. Chtěly se zavděčit co největšímu množství lidí ze všech vrstev. A zatímco se žánry a subžánry braků střídaly rychleji než letní a podzimní móda, určité základní znaky brakové literatury zůstaly a můžeme je sledovat až do dneška.

Kostra brakové literatury

Mezi stálice v proudu braků bývá až rigidně stavěný děj (daný určitým scénářem). Celá desetiletí se brakové detektivky píšou podle stejného scénáře, mezi nimiž čas od času propluje jakýsi - mnohdy neúspěšný - pokus o narušení struktury děje. Poznávacím znakem brakové literatury je i jistá neměnnost charakterů postav (mnohé knihy jsou odlišné vlastně jen jménem hlavních hrdinů a zeměmi, ve kterých se příběhy odehrávají). Tato na první pohled hrůzná skutečnost je však dána především požadavky čtenářů. Brak, jakožto literatura pro široké vrstvy, by měla být jednoduchá na přečtení, a především by se čtenář měl co nejdříve s postavou příběhu ztotožnit. Jistá dávka předvídatelnosti děje, jasných, stálých charakterů a jednoduchých zápletek je k tomu nutná.

Důležitým faktorem, který se v knihách mění, je tedy prostředí. Autoři brakové literatury často vytváří dokonale uvěřitelné, komplexní světy, do kterých zasazují svou kostru příběhu i s postavami. Čtenář si tak může kompenzovat předvídatelný děj právě geniálním zpracováním prostředí, vynikajícími, a mnohdy invenčními prvky z nových, často nereálných světů, aniž by musel složitě přemýšlet nad dějem či jednáním postav. Toto je velice důležitá vlastnost braku - přestože jsou často děj i postavy velmi jednoduché a jasné (u žánrů typu fantasy a sci-fi se často setkáváme s prvky PC her ("questy", které musí "hero" plnit, aby se dostal v příběhu dál, nebo se jedná přímo o dlouhou "campaign")), mají jednotlivé knihy často velmi odlišné, pro čtenáře velmi osvěžující, světy, v nichž se děj odehrává.

S takovou klasifikací braku, který už tak "poklesle" nevypadá, bychom mohli pokračovat v mém zamyšlení. Můj názor na přínos všeobecného rozšíření literatury nechám na jindy, nyní se zaměřím spíše na jednotlivé tituly. Samozřejmě není náhodou, že se brak opravdu stává důležitou a vedoucí částí literatury. Jelikož otěže (nejen) masové oblíbenosti a prodejnosti stále více v našich končinách přebírá dav a davové myšlení, musí se i umění přizpůsobit jeho požadavkům. Dav nikdy nebude chtít číst intelektuální literaturu, sebepřínosnější by byla. Dav chce právě brak, a jedině dav jej dokáže správně ocenit. A nemusí být nutně jenom špatný.

Často mě zaráží, že mnozí "velmi intelektuální" recenzéři a kritici rozebírají dílo - veskrze brak - a srovnávají ho pomalu s klasiky. Tato nehorázná zhovadilost některých kritiků, kteří rádi kopou do všemožných žánrů, mě nepřestává rozesmávat. Mnozí autoři dnes výslovně říkají, že píší brak. A rozhodně nepíší ve svém žánru špatně. Čísla prodeje tomu rozhodně nasvědčují. Mezi braky tak můžeme lehce zařadit sérii Stmívání, jakožto i knihy Dana Browna. Velké množství braku můžeme nalézt ve fantasy a sci-fi, nicméně žánry jako takové mají na kontě i mnoho ne-brakové literatury vysoké kvality (mnohdy podle mne srovnatelné s mnohými klasiky). Brakem je tedy i úžasný Harry Potter, ale já osobně jej považuji za velmi kvalitní dílo. Za brak považuji červenou knihovnu, přesto se mezi desítkami titulů jistě najdou i velmi zajímavá, dechberoucí (pozitivně) díla.

Nepoužívám slovo brak jako nadávku, a vy, mí milí diskusní odpůrci, byste možná také neměli… Urazili byste tím mnohé brakové knihy, které se mohou směle postavit mezi knižní velikány dob minulých. Ano, i já jsem četla pln braků, které mě připoutaly k židli, dokud jsem neotočila poslední stránku.

Jelikož je však pro mne literatura především záležitost intelektuálně náročná, je jasné, že braky se příliš zabývat nebudu. Neznamená to však, že bych všechny braky nejraději spálila.

A co Vy? Je pro Vás brak synonymem ke slovu "pokleslý"?

Idea s kulometem aneb o latentním poselství moderni literatury

Možná poněkud netradičně bych začala s citací jedné ze svých recenzí:"Když jsem ve třinácti poprvé otevřela tuto knihu, nedokázala jsem se dostat přes první kapitoly, natolik mi přišly cizí a nezajímavé. Napodruhé, o dva roky později, jsem se nechala unést strhujícím příběhem nezkrotného námořníka, radovala se s ním a doufala, že dojde štěstí. A napotřetí - zase o dva roky později - jsem v té knize našla sebe." Řeč je o Martinu Edenovi, knize tak trochu romantické, přesto plné filosofie a utrpení. Možná považované za knihu klasika, ne však nepodobnou knihám mnohem mladším - moderním -, obsahujícím totéž. Myšlenku. Ano, vesměs tu latentní.

Ne nadarmo dnes do literatury proniká zvláštní, ale velmi zajímavý fenomén, který jsem pojmenovala "idea s kulometem". Neděste se, nebudeme se bavit o fundamentalistech a radikálním islámu, ale zamyslíme se nad ideami a morálním poselstvím, které k nám proniká skrze mnohé, zdánlivě "akční a brakové" knihy. V moderní literatuře z pochopitelných důvodů často vítězí akce a dobrodružství nad líně proudícími řádky tuhých, nestravitelných myšlenek. Myslím si, že doba "esejů v příběhu", tak oblíbených autory jako byli Steinbeck nebo Tolstoj, pomalu odeznívá. Dopředu se derou ty knihy, které nás dokáží brilantně podaným příběhem doslova strhnout. Samozřejmě jsou knihy čistě akční. Ty, které chtějí čtenáře pobavit, vyděsit, donutit zamyslet se nad genialitou vrahů a jeho pronásledovatelů. Ty, které v nás probouzí emoce - lásku, nadšení, odpor. A v souladu s těmito tituly se na pultech knihkupectví objevují také tituly obtěžkané poselstvím plným hutných idejí, které nám autor naservíruje po malých dávkách.

V minulosti byly knihy nejen zábavnou formou odpočinku. Dokonce takové knihy byly v menšině. Spisovatelé napříč staletími si dávali za úkol poučit, pomoci čtenáři pozvednout se na duchu, zabývat se morálkou a myšlenkami filosofů. Literatura sloužila jako mravokárce, učitel a berla. Beletrie byla často protkána dlouhými, dnes již nečtivými pasážemi, které bych přirovnala k učenému pojednání. Z pochopitelných důvodů by dnes taková kniha na pultech neuspěla - pro akcechtivé čtenáře tu jsou tu braky a mudrující filosofové raději zabrousí do regálů s odbornou literaturou. Zdá se, jako by beletrie již definitivně ztratila svou - původně primární - roli - roli učitele.

Nicméně (a nejeden se mnou bude souhlasit) mnozí moderní autoři se s tímto zdrcujícím faktem nehodlají smířit. Stejně jako já, uvědomují si, že desetistránkové úvahy uprostřed líté bitvy mezi mágy a barbary nejsou to pravé a ořechové. Raději po celé knize rozmažou sladký nugát a nechají dychtivé čtenáře sezobávat ideu oříšek od oříšku. Rozdrobí svou ideu na drobky jako Jeníček, aby jej mohl čtenář v temném lese (příběhu) následovat až do konce. A lehce strávil jinak těžkou, hutnou úvahu.

Často se po opakovaném čtení dobírám k prvkům v knize, které jsem - ovládána příběhem - zprvu přehlížela. Jemné náznaky, krátké, úderné řečnické otázky. A čím více času jsem nad knihou strávila, tím více mi ta akční střílečka začala připadat jako traktát na obranu ideové tolerance, tak podobný vrcholným filosofickým dílům mnohých pacifistických myslitelů. Dobrým příkladem budiž Lukjaněnkova série Hlídek. Velmi čtivá, lehkým jazykem napsaná sága, mezi jejímiž řádky se odehrává lítý boj "dobra" se "zlem". Lukjaněnko přímo v akčních scénách rozebírá relativitu obou pojmů. Nebojí se klást čtenáři otázky, kterými se ne každý chce zabývat. Nutí čtenáře přemýšlet, ale nenamáhá jej. Podává svou ideu po malých kouscích, aby čtenáře nezapletl do neprostupných pavučin temného lesa svých myšlenek.

Stejně jako Lukjaněnko i mnozí jiní - na první pohled "komerční" a "oproti klasikům zaostávající" autoři ve svých dílech podávají ideje srovnatelné s morálními poselstvími románů z dob minulých. Přestože se čtenář při louskání Hlídky ani jednou nezasekne nad nezáživnými úvahami a autorovou introspekcí, po přečtení Lukjaněnkova fenomenálního díla v něm zůstane něco zvláštního - nový pohled na věc, něco, co musí čtenář postupně strávit.

A není to náhodou přesně to, o co se snažili velikáni naší milované literatury?

P.S.: Samozřejmě Lukjaněnko není jediným autorem, v jehož díle můžeme najít prvky "idejí s kulometem". Mohla bych například jmenovat třeba Tolkiena. Co myslíte, jaké poselství nám Tolkien skrze své příběhy ze Středozemě předává?

Kniha jako ideologický nástroj aneb kde začíná propaganda

Mnozí by mohli hned zpočátku namítnout, že ideologické "oproštěnosti" nelze v knize zabývající se společností či lidstvím (v jakékoliv podobě) dosáhnout. Autor není člověk bez názoru a jeho ideologické či náboženské smýšlení je přirozenou součástí jeho děl, dává jim neopakovatelný nádech a vyznění. S tím samozřejmě nelze nesouhlasit. Mnozí autoři jsou čteni díky/kvůli svým životním přesvědčením či veřejnému vystupování a své popularity dosáhli skrze (ne)oblíbenost "své" ideologie. Kde je však ta tenká hranice mezi jemným zapletením vlastních názorů do linie díla a lacinou propagandou, která záměrně subjektivně podává "fakta" lahodící příznivcům daného hnutí?

"Nebezpečná" demagogická srovnávání

K tomuto článku mě přivedla četba mnoha děl, z jejichž vyznění bylo jasně znát, komu/čemu dává autor knihy přednost, kam směřuje jeho světonázor a co považuje za správné. Namátkou vyberu Quo vadis?Henryka Sienkiewicze. Prokřesťanské zabarvení této knihy nelze autorovi upřít. Samozřejmě, jelikož počátky křesťanství jsou jedním z hlavních motivů tohoto známého díla. Na této knize je však dobře znát to, čemu bych ráda věnovala pozornost - subjektivně zabarvené představě o dané ideologii (nebo v tomto případě náboženství).

Nechci tímto samozřejmě hanit křesťanství (z jehož nauky jsou mi mnohé postoje velmi sympatické), nicméně tato až příliš dokonalá pohádka, kterak raní křesťané blaženě odpouštěli a žili "jen z pocitu víry" mě tolikrát zvedlo ze židle především v těch situacích, kdy "panenská čistota" hlavní hrdinky - křesťanky - byla srovnávána s živočišností a hrubostí mladého Římana (=pohana). Neuniklo mi samozřejmě, jak je na Řím a jeho "životní ideje" v této knize nahlíženo. V drtivé většině jsou zde římská (a řecká) přesvědčení popisována jako "úpadková a primitivní" v porovnání se vznešeností křesťanské nauky. S výjimkou postavy Petronia (který je zde popisován nepříliš autenticky, co jsou mi známy historické prameny) a Vinitia, který nakonec stejně přejde ke křesťanství, v knize potkáváme jen prostopášné, kruté, násilnické a primitivně smýšlející Římany a Řeky.

Aneb takto se až s příchutí demagogie dá podat rozdíl mezi jednotlivými ideologiemi - srovnat to nejhorší a nelepší z jednoho a vynechat to, co se nehodí. Jistě však budete souhlasit, že toto srovnávání (nejlepší vs. nejhorší) může být např. v případě politických ideologií velmi nebezpečné a knihy s takovýmto zabarvením bývají často censurovány.

Tímto nechci dílo rozhodně shazovat - když jsem jej četla poprvé, naprosto mě dojalo a v závěrečných scénách jsem se i rozplakala. Naproti tomu další a další čtení tohoto zajímavého románu odkrývalo rozpory, které mě nakonec utvrdily, že "není všechno zlato co se třpytí" a že román sice dokáže v první chvíli oslnit běloskvoucí čistotou křesťanských myšlenek, pod střízlivějším pohledem skeptika však z původních hrdinů vzejdou jen nereálné, směsné figurky.

Ideologie vs. životní názor

Existuje vůbec člověk, který by nebyl ovlivněn JAKOUKOLIV ideologií (či náboženstvím)? Pomineme-li vzácné případy "vlčích dětí", i v primitivních kulturách různých kmenů najdeme různé světonázory a ideje, které mezi sebou jednotliví členové sdílejí. Proto si osobně myslím, že každý člověk je vyznavačem nějaké "ideje", přestože jen velmi malý počet jedinců se plně ztotožňuje s jednou jedinou (např. komunismem či konservatismem). Člověk v procesu socializace sbírá informace ze všech stran a díky zkušenostem si v průběhu let utváří svou vlastní, životem ozkoušenou a plnohodnotnou ideologii. Pokud ve velké většině názorů souhlasí s nějakou skupinou (např. politickou), nemusí to nutně znamenat, že neexistuje názor v dané ideologii, se kterým by musel nutně souhlasit. (Ano, nějaké sociální podpory chudým jsou potřeba, ale neznamená to, že musíme mít všechno "společné".)

U spisovatelů, "pozorovatelů společnosti", je to stejné. Tak jako všichni ostatní i oni jsou lidé životem vychovaní a své přesvědčení (vědomě i nevědomě, třeba výběrem charakterů postav a jejich vlastností) projektuje do svých děl. Tato projekce však nutně nemusí být propagandou, která, když překročí tu tenkou mez, začíná být neobjektivní a demagogická.

Kniha jako nástroj propagandy

Že umění a speciálně knihy (a tisk) ovlivňuji smýšlení společnosti, o tom netřeba diskutovat. Stačí se podívat do minulosti, kde totalitní režimy (které se mohou a ve většině případů se i zaštitovaly nějakou danou ideologií) důsledně kontrolovaly tisk či vydávání "nepohodlných" knih.

Kniha, či vůbec tištěné slovo, promlouvající ke čtenáři jako důvěrný přítel, je mocný nástroj. Dokáže si pomocí emocí a srdceryvně laděného příběhu, sympatických postav nebo hrdinským vyzněním získat čtenářovo srdce, které, návalem emocí, snadno podléhá šeptaným, často podprahovým názorům vetknutím mezi řádky.

Je přirozeností člověka ztotožňovat se se svými idoly, snažit se být "jako oni", být stejně obdivovaný… Tudíž přijmout jejich postoje. Tato tvárná síla dokáže ovlivnit masy (především ty s menším kritickým rozhledem nebo mladé a nezkušené) a přetvořit základ smýšlení. Tak se i původně dobrá myšlenka může stát nebezpečnou zbraní. Někteří autoři, hluboce přesvědčeni o správnosti a přínosu svého světonázoru, se propagandě této ideologie vůbec nebránili - namátkou můžeme takový přerod sledovat u I. Olbrachta, který - ač vždy sociálně cítící a po zkušenostech z Podkarpatské Rusi ještě více utvrzený ve svých idejích - se tragicky změnil od sociálně-kriticky laděného autora v propagandistického poslíčka, jak to bohužel lze vidět v jeho Anně proletářce.

Cenzura nebo svoboda slova?

Je však vhodné tato výrazně propagandistická díla cenzurovat? Vezměme si třeba Hitlerův Mein Kampf. Objektivně řečeno, tato "kniha" obsahuje nenávistné, politicky zabarvené pasáže nabádající k zločinnému chování. Pod lupou dnešních demokratických názorů je kniha nebezpečná a cenzuryhodná. Neklesneme na roveň všem totalitním režimům, když bychom "ve službách dobra" zakazovali "špatné" knihy, abychom čtenáře "ochránili" před určitými názory. Názor, že lidé by především měli pěstovat kritické myšlení (a poté nebude potřeba cenzury, jelikož lidé sami odflitrují "dobré" od "špatného"), je sice krásný, ale značně utopický, jelikož nezměnila-li se výrazně vyzrálost kritičnost společnosti po tisíce let, nemůžeme očekávat náhlý přerod během desetiletí.

Jak se tedy "vypořádat" s propagandistickými knihami?

Co se vůbec dá považovat za propagandu a co pouze za autorův "svobodně vyjádřitelný" názor?

Kde máte tuto hranici vy a jaké byste volili řešení?