Možná poněkud netradičně bych začala s citací jedné ze svých recenzí:"Když jsem ve třinácti poprvé otevřela tuto knihu, nedokázala jsem se dostat přes první kapitoly, natolik mi přišly cizí a nezajímavé. Napodruhé, o dva roky později, jsem se nechala unést strhujícím příběhem nezkrotného námořníka, radovala se s ním a doufala, že dojde štěstí. A napotřetí - zase o dva roky později - jsem v té knize našla sebe." Řeč je o Martinu Edenovi, knize tak trochu romantické, přesto plné filosofie a utrpení. Možná považované za knihu klasika, ne však nepodobnou knihám mnohem mladším - moderním -, obsahujícím totéž. Myšlenku. Ano, vesměs tu latentní.
Ne nadarmo dnes do literatury proniká zvláštní, ale velmi zajímavý fenomén, který jsem pojmenovala "idea s kulometem". Neděste se, nebudeme se bavit o fundamentalistech a radikálním islámu, ale zamyslíme se nad ideami a morálním poselstvím, které k nám proniká skrze mnohé, zdánlivě "akční a brakové" knihy. V moderní literatuře z pochopitelných důvodů často vítězí akce a dobrodružství nad líně proudícími řádky tuhých, nestravitelných myšlenek. Myslím si, že doba "esejů v příběhu", tak oblíbených autory jako byli Steinbeck nebo Tolstoj, pomalu odeznívá. Dopředu se derou ty knihy, které nás dokáží brilantně podaným příběhem doslova strhnout. Samozřejmě jsou knihy čistě akční. Ty, které chtějí čtenáře pobavit, vyděsit, donutit zamyslet se nad genialitou vrahů a jeho pronásledovatelů. Ty, které v nás probouzí emoce - lásku, nadšení, odpor. A v souladu s těmito tituly se na pultech knihkupectví objevují také tituly obtěžkané poselstvím plným hutných idejí, které nám autor naservíruje po malých dávkách.
V minulosti byly knihy nejen zábavnou formou odpočinku. Dokonce takové knihy byly v menšině. Spisovatelé napříč staletími si dávali za úkol poučit, pomoci čtenáři pozvednout se na duchu, zabývat se morálkou a myšlenkami filosofů. Literatura sloužila jako mravokárce, učitel a berla. Beletrie byla často protkána dlouhými, dnes již nečtivými pasážemi, které bych přirovnala k učenému pojednání. Z pochopitelných důvodů by dnes taková kniha na pultech neuspěla - pro akcechtivé čtenáře tu jsou tu braky a mudrující filosofové raději zabrousí do regálů s odbornou literaturou. Zdá se, jako by beletrie již definitivně ztratila svou - původně primární - roli - roli učitele.
Nicméně (a nejeden se mnou bude souhlasit) mnozí moderní autoři se s tímto zdrcujícím faktem nehodlají smířit. Stejně jako já, uvědomují si, že desetistránkové úvahy uprostřed líté bitvy mezi mágy a barbary nejsou to pravé a ořechové. Raději po celé knize rozmažou sladký nugát a nechají dychtivé čtenáře sezobávat ideu oříšek od oříšku. Rozdrobí svou ideu na drobky jako Jeníček, aby jej mohl čtenář v temném lese (příběhu) následovat až do konce. A lehce strávil jinak těžkou, hutnou úvahu.
Často se po opakovaném čtení dobírám k prvkům v knize, které jsem - ovládána příběhem - zprvu přehlížela. Jemné náznaky, krátké, úderné řečnické otázky. A čím více času jsem nad knihou strávila, tím více mi ta akční střílečka začala připadat jako traktát na obranu ideové tolerance, tak podobný vrcholným filosofickým dílům mnohých pacifistických myslitelů. Dobrým příkladem budiž Lukjaněnkova série Hlídek. Velmi čtivá, lehkým jazykem napsaná sága, mezi jejímiž řádky se odehrává lítý boj "dobra" se "zlem". Lukjaněnko přímo v akčních scénách rozebírá relativitu obou pojmů. Nebojí se klást čtenáři otázky, kterými se ne každý chce zabývat. Nutí čtenáře přemýšlet, ale nenamáhá jej. Podává svou ideu po malých kouscích, aby čtenáře nezapletl do neprostupných pavučin temného lesa svých myšlenek.
Stejně jako Lukjaněnko i mnozí jiní - na první pohled "komerční" a "oproti klasikům zaostávající" autoři ve svých dílech podávají ideje srovnatelné s morálními poselstvími románů z dob minulých. Přestože se čtenář při louskání Hlídky ani jednou nezasekne nad nezáživnými úvahami a autorovou introspekcí, po přečtení Lukjaněnkova fenomenálního díla v něm zůstane něco zvláštního - nový pohled na věc, něco, co musí čtenář postupně strávit.
A není to náhodou přesně to, o co se snažili velikáni naší milované literatury?
P.S.: Samozřejmě Lukjaněnko není jediným autorem, v jehož díle můžeme najít prvky "idejí s kulometem". Mohla bych například jmenovat třeba Tolkiena. Co myslíte, jaké poselství nám Tolkien skrze své příběhy ze Středozemě předává?
