Morálka mrtvých, vzdálených

Svědomí… Je to snad poslední záchvěv morálky, když se duše propadá do hlubin hnusu, před kterým ji nechrání ani ona sama? A přece hned přijdou, výčitky svědomí, které nepřestávají kousat v těch nejnečekanějších chvílích. Když se směji, jsem šťastná… Naoko spokojená, v náruči lásky. A teď je pryč. Stejně jako vleklá vzpomínka, lepkavá pavučina odkazu na to, co dokáže s člověkem udělat život. Chodící mrtvola. Mumie, kdysi se zářivýma očima, smíchem, nadšením mládí, rané dospělosti… Obličej, protkaný vráskami a ocejchovaný nemocí, kdysi tak jemný, hladký, nedotčený. Není tu a přesto přebývá, ve vzpomínkách nikoliv příjemných. Pamatuji si jen na slzy, všudypřítomné slzy, které šedly přítomností smogu. Těch pár ušmudlaných, shrbených postaviček v dáli, a on. Osoba spojená se mnou více než spojuje smlouva mezi dvěma národy. Moje krev. A přesto tak vzdálená… Cizí. Tak jiná, že ani snaha všech nepřekoná tisíce kilometrů vzdálenosti, ani objetí, při kterém je cítit jen pergamenová kůže, ostrý hrot kloubů. Jen zmatení a tísnivý pocit, když dýchám na tom cizím, nepřátelském místě, tuny smogu. Je večer a já brečím. Zase a zase, protože je to tak cizí a já to teď mám mít ráda. Milovat a soucítit se slzami, které plodí slzy, šednou a odkapávají na rozpraskanou zem. Pach chudoby, naprosté apatie, oddanosti matičce smrti. Oddaluje to jen žár slunce, který mi neustále připomíná, že žiji. V té nejhorší možné kolébce, jako nechtěné dítě. Nechci se vzdát svých iluzí dobroty… Ale ta nízkost, mrzkost mě dohání. Tlačí mě ke dnu, do hlubin prašných peřin na rozvrzaném gauči. Jen se neukázat, zahrabat se, přežít… Nevystavovat se pohledu plnému slz a zoufání, nadšených zvolání lásky z úst… tvorů… které neznám. Nebudu znát, už je nikdy neuvidím. Den za dnem, přerušené teplejším nebo chladnějším horkem. Pod nánosy špíny zůstává na těle šedý prach. Dýchat se nedá. Oni se stále dívají, se slzami v očích. Hubení, shrbení. Staří. Plní zhrzených ideálů, které ještě z mladých tváří na starých fotkách ten zpropadený režim nestačil smýt. Snad závan pochopení, který občas projede mým rozervaným srdcem. A hned nepochopení, úzkost, když se celé dny válím v apatii, hlavu v ohni… Bytostná touha po domově a vztek na ty, co zde ještě žijí. Co se ke mně hlásí jako ke své, přestože jsem doteď existovala jen jako pojem, nic neříkající jméno, které se těžko vyslovuje. Postavička kdesi v Ráji… Na Západě. Tak proč ty slzy? Proč mě nutili tvářit se smutně, milovat někoho, komu nerozumím, koho stěží dokážu poslouchat. Lidi, kteří mi každým svým gestem, smířeným pohledem, láskou k životu a zároveň zaprodaní smrti ukazovali, jak celý život promrhávám. Tvář chudoby.

A teď je pryč. Už mě nic nepoutá. Už nemusím znovu a znovu nasazovat zúčastněný smutek na tvář (který tam je ostatně vždy, jako odkaz dob minulých). Jen pár slz a suché konstatování, které bylo jasné už roky dopředu. Bylo to žití na dluh, čekali jsme to. A přece to bolí… Ne ta ztráta něčeho milovaného, protože to zmizelo dřív, než se stačilo zavrtat do srdce… Ne. Jen výčitky svědomí, že jsem nemilovala ty, kteří mi ukázali to nejhorší mého života. Bolí to, jsem ještě člověkem?

Kde je ten rytíř ve mně?

Já chtěla pomáhat ostatním?

Já, která nedokáže milovat vlastní rodinu?

Odkaz, který už nežije?

Co dělat, když si příběh vynucuje smutné oči

Je to pokaždé stejné - cítím se až nepatřičně, když naplněna štěstím (a dalšími dobrými věcmi, jako čokoláda) po dlouhé době zase sedám k počítači před blikající kurzor. Příčí se mi v takové náladě sedat za počítač a poslouchat Dianiny nářky. Připadám si jako sobecká mrcha, která si ukrájí štěstí pro sebe a ukájí se nad neštěstím druhých. V menší míře to dělá každý… Je ale normální, když se ukájím sama na svých neštěstích?

Problémem je, že jakýkoliv řádek, napsaný za krásného letního dne, vypadá jako laciná parodie. Není v tom to něco - snad záblesk zoufalství, rytí autorova pera, když se přes slzy a bolavé zápěstí snaží vyjádřit ten POCIT. Mizérie, bezmoci… Nevím, jak ostatní autoři, ale tyto dva pocity mám spojené s pekelným žárem okolo srdce. Kdežto ve většině chvil svého krátkého a až příliš rychle běžícího života se spíše vznáším na chladivých vlnkách přívětivého moře radosti. A mazlit se s minulostí mě prostě neba. Nedokážu na to myslet.

Trochu to teď zní, jako bych zamilovanost (nevím, jestli už lásku) odsuzovala. Připadám si zvláštně, vyžadovat vr svém životě dostatek neštěstí, bolesti, smutku… Pocitu souznění s mojí drahou polovičkou, mou zneužívanou Dokonalou. Proč ji v záři slunečních paprsků s příchutí polibků nerozumím? Proč mi každé její zoufalé zvolání, zaznamenané diktafonem mého mozku na papír, připadá směšné a sebelítostivé?

Jsem v zajetí štěstí... To pro autora není dobré, pokud ze sebe potřebuje dostat ty špatné věci.

Ironií osudu je, že v těch krátkých chvílích neštěstí a smutku, kdy se moje tvář tak nějak očerní a zachmuří, nemám náladu psát. Chci jen křičet, žmoulat kousek povlečení a čumět do prázdna. Nechat se objímat a s notnou dávkou zoufalství poslouchat ty nechápavé řeči.

"Co se děje, Myško?"

"Můžeš mi říct, co ti zase je?"

"Proč si to děláš?"

"Ničíš se zbytečně."

…

"Měla by ses zeptat sama sebe, jestli je psaní pro tebe to pravé."

Když psaní bolí

Těžko se píše cokoliv autobiografického. Myslím, že autor by se svými myšlenkami neměl spěchat. Vystavit čtenáře svému nitru, odhalit se před anonymní masou, odhalit tvář? Ne, není problém v odvaze nebo v  odhodlání… Jen pokaždé, když znovu a znovu pročítám již napsané řádky, se mi svírá žaludek. Klepou se mi ruce a jen velmi neochotně se zas a znovu začnou přehrabovat v té haldě hnusu uvnitř mě. Tak slizké, že ji cítím i teď, jen, když o tom píšu…

Asi každý autor, píšící o svém životě, o minulosti, přítomnosti, budoucnosti, se nevyhne alespoň občasnému mrazení, které na vteřinu zastaví nekonečný běh prstů po klávesnici. Donutí autora strnout. Přečíst si předchozí řádky a zhrozit se. Dívat se do zrcadla ohraničeného černou změtí písmen. Dívat se na svou duši, definovanou těmi několika odstavci.

Zvlášť zpracovat život mé nymfičky není žádná slast. Vždy tak úpěnlivě prosí, abych nebyla ke svým čtenářům tak krutá, abych je ušetřila… Ale pokaždé, když něco jen trochu učešu, jen opatrně obalím to syrové hedvábným šátkem, cosi ve mně (snad Dokonalá) se začne zlostí škvařit.

K čemu odstup?!

K čemu se schovávat za metafory?!

Vykřič to ze sebe!

Zbav se toho slizu!

Je to nekonečný boj. Předem prohraná bitva, která nakonec skončí řádky navždy mizejícími pod neúprosným tlačítkem backspace. A tak pořád dokola… Snažím se alespoň přesvědčit se, že "zatím nemám tolik zkušeností a vypsanou ruku". Že nevypsaný styl je jediný problém, který mi nedovolí popsat "to" vevnitř.

Jsou to laciné řeči…

Jsem srab.

Bojím se sama sebe. Svého odrazu v zrcadle. Napsaných řádků, které popisují mou bezmoc.

Schovávám se za profesionalitu a odstup...

Vystavuji se nebezpečí, že vyšumím. Ta myšlenka, pocit, nitro… Zmizí. A celý příběh, to ubohé skučení umučeného děvčete, zmizí. Zůstane jen smutná parodie, nad kterou jen čas od času někdo mávne rukou. Poušklíbne se a s pozvednutým obočím pokývá hlavou. "Zkus to jinde, děvče." A já vím, že když to budu moc dlouho odkládat, nikdy to nenapíšu. A moje nymfička umře dřív, než jí někdo bude moci podat záchranou ruku. Než ji někdo vyslyší skrze ty útrpné řádky… Ale jak, mí milí čtenáři?

Každý řádek je jako zářez na ruce.

Pálí a vhání mi slzy do očí.

Chci vyrovnanost…

Ale ta přináší jen chlad a lacinost.