Idea s kulometem aneb o latentním poselství moderni literatury

Možná poněkud netradičně bych začala s citací jedné ze svých recenzí:"Když jsem ve třinácti poprvé otevřela tuto knihu, nedokázala jsem se dostat přes první kapitoly, natolik mi přišly cizí a nezajímavé. Napodruhé, o dva roky později, jsem se nechala unést strhujícím příběhem nezkrotného námořníka, radovala se s ním a doufala, že dojde štěstí. A napotřetí - zase o dva roky později - jsem v té knize našla sebe." Řeč je o Martinu Edenovi, knize tak trochu romantické, přesto plné filosofie a utrpení. Možná považované za knihu klasika, ne však nepodobnou knihám mnohem mladším - moderním -, obsahujícím totéž. Myšlenku. Ano, vesměs tu latentní.

Ne nadarmo dnes do literatury proniká zvláštní, ale velmi zajímavý fenomén, který jsem pojmenovala "idea s kulometem". Neděste se, nebudeme se bavit o fundamentalistech a radikálním islámu, ale zamyslíme se nad ideami a morálním poselstvím, které k nám proniká skrze mnohé, zdánlivě "akční a brakové" knihy. V moderní literatuře z pochopitelných důvodů často vítězí akce a dobrodružství nad líně proudícími řádky tuhých, nestravitelných myšlenek. Myslím si, že doba "esejů v příběhu", tak oblíbených autory jako byli Steinbeck nebo Tolstoj, pomalu odeznívá. Dopředu se derou ty knihy, které nás dokáží brilantně podaným příběhem doslova strhnout. Samozřejmě jsou knihy čistě akční. Ty, které chtějí čtenáře pobavit, vyděsit, donutit zamyslet se nad genialitou vrahů a jeho pronásledovatelů. Ty, které v nás probouzí emoce - lásku, nadšení, odpor. A v souladu s těmito tituly se na pultech knihkupectví objevují také tituly obtěžkané poselstvím plným hutných idejí, které nám autor naservíruje po malých dávkách.

V minulosti byly knihy nejen zábavnou formou odpočinku. Dokonce takové knihy byly v menšině. Spisovatelé napříč staletími si dávali za úkol poučit, pomoci čtenáři pozvednout se na duchu, zabývat se morálkou a myšlenkami filosofů. Literatura sloužila jako mravokárce, učitel a berla. Beletrie byla často protkána dlouhými, dnes již nečtivými pasážemi, které bych přirovnala k učenému pojednání. Z pochopitelných důvodů by dnes taková kniha na pultech neuspěla - pro akcechtivé čtenáře tu jsou tu braky a mudrující filosofové raději zabrousí do regálů s odbornou literaturou. Zdá se, jako by beletrie již definitivně ztratila svou - původně primární - roli - roli učitele.

Nicméně (a nejeden se mnou bude souhlasit) mnozí moderní autoři se s tímto zdrcujícím faktem nehodlají smířit. Stejně jako já, uvědomují si, že desetistránkové úvahy uprostřed líté bitvy mezi mágy a barbary nejsou to pravé a ořechové. Raději po celé knize rozmažou sladký nugát a nechají dychtivé čtenáře sezobávat ideu oříšek od oříšku. Rozdrobí svou ideu na drobky jako Jeníček, aby jej mohl čtenář v temném lese (příběhu) následovat až do konce. A lehce strávil jinak těžkou, hutnou úvahu.

Často se po opakovaném čtení dobírám k prvkům v knize, které jsem - ovládána příběhem - zprvu přehlížela. Jemné náznaky, krátké, úderné řečnické otázky. A čím více času jsem nad knihou strávila, tím více mi ta akční střílečka začala připadat jako traktát na obranu ideové tolerance, tak podobný vrcholným filosofickým dílům mnohých pacifistických myslitelů. Dobrým příkladem budiž Lukjaněnkova série Hlídek. Velmi čtivá, lehkým jazykem napsaná sága, mezi jejímiž řádky se odehrává lítý boj "dobra" se "zlem". Lukjaněnko přímo v akčních scénách rozebírá relativitu obou pojmů. Nebojí se klást čtenáři otázky, kterými se ne každý chce zabývat. Nutí čtenáře přemýšlet, ale nenamáhá jej. Podává svou ideu po malých kouscích, aby čtenáře nezapletl do neprostupných pavučin temného lesa svých myšlenek.

Stejně jako Lukjaněnko i mnozí jiní - na první pohled "komerční" a "oproti klasikům zaostávající" autoři ve svých dílech podávají ideje srovnatelné s morálními poselstvími románů z dob minulých. Přestože se čtenář při louskání Hlídky ani jednou nezasekne nad nezáživnými úvahami a autorovou introspekcí, po přečtení Lukjaněnkova fenomenálního díla v něm zůstane něco zvláštního - nový pohled na věc, něco, co musí čtenář postupně strávit.

A není to náhodou přesně to, o co se snažili velikáni naší milované literatury?

P.S.: Samozřejmě Lukjaněnko není jediným autorem, v jehož díle můžeme najít prvky "idejí s kulometem". Mohla bych například jmenovat třeba Tolkiena. Co myslíte, jaké poselství nám Tolkien skrze své příběhy ze Středozemě předává?

Kniha jako ideologický nástroj aneb kde začíná propaganda

Mnozí by mohli hned zpočátku namítnout, že ideologické "oproštěnosti" nelze v knize zabývající se společností či lidstvím (v jakékoliv podobě) dosáhnout. Autor není člověk bez názoru a jeho ideologické či náboženské smýšlení je přirozenou součástí jeho děl, dává jim neopakovatelný nádech a vyznění. S tím samozřejmě nelze nesouhlasit. Mnozí autoři jsou čteni díky/kvůli svým životním přesvědčením či veřejnému vystupování a své popularity dosáhli skrze (ne)oblíbenost "své" ideologie. Kde je však ta tenká hranice mezi jemným zapletením vlastních názorů do linie díla a lacinou propagandou, která záměrně subjektivně podává "fakta" lahodící příznivcům daného hnutí?

"Nebezpečná" demagogická srovnávání

K tomuto článku mě přivedla četba mnoha děl, z jejichž vyznění bylo jasně znát, komu/čemu dává autor knihy přednost, kam směřuje jeho světonázor a co považuje za správné. Namátkou vyberu Quo vadis?Henryka Sienkiewicze. Prokřesťanské zabarvení této knihy nelze autorovi upřít. Samozřejmě, jelikož počátky křesťanství jsou jedním z hlavních motivů tohoto známého díla. Na této knize je však dobře znát to, čemu bych ráda věnovala pozornost - subjektivně zabarvené představě o dané ideologii (nebo v tomto případě náboženství).

Nechci tímto samozřejmě hanit křesťanství (z jehož nauky jsou mi mnohé postoje velmi sympatické), nicméně tato až příliš dokonalá pohádka, kterak raní křesťané blaženě odpouštěli a žili "jen z pocitu víry" mě tolikrát zvedlo ze židle především v těch situacích, kdy "panenská čistota" hlavní hrdinky - křesťanky - byla srovnávána s živočišností a hrubostí mladého Římana (=pohana). Neuniklo mi samozřejmě, jak je na Řím a jeho "životní ideje" v této knize nahlíženo. V drtivé většině jsou zde římská (a řecká) přesvědčení popisována jako "úpadková a primitivní" v porovnání se vznešeností křesťanské nauky. S výjimkou postavy Petronia (který je zde popisován nepříliš autenticky, co jsou mi známy historické prameny) a Vinitia, který nakonec stejně přejde ke křesťanství, v knize potkáváme jen prostopášné, kruté, násilnické a primitivně smýšlející Římany a Řeky.

Aneb takto se až s příchutí demagogie dá podat rozdíl mezi jednotlivými ideologiemi - srovnat to nejhorší a nelepší z jednoho a vynechat to, co se nehodí. Jistě však budete souhlasit, že toto srovnávání (nejlepší vs. nejhorší) může být např. v případě politických ideologií velmi nebezpečné a knihy s takovýmto zabarvením bývají často censurovány.

Tímto nechci dílo rozhodně shazovat - když jsem jej četla poprvé, naprosto mě dojalo a v závěrečných scénách jsem se i rozplakala. Naproti tomu další a další čtení tohoto zajímavého románu odkrývalo rozpory, které mě nakonec utvrdily, že "není všechno zlato co se třpytí" a že román sice dokáže v první chvíli oslnit běloskvoucí čistotou křesťanských myšlenek, pod střízlivějším pohledem skeptika však z původních hrdinů vzejdou jen nereálné, směsné figurky.

Ideologie vs. životní názor

Existuje vůbec člověk, který by nebyl ovlivněn JAKOUKOLIV ideologií (či náboženstvím)? Pomineme-li vzácné případy "vlčích dětí", i v primitivních kulturách různých kmenů najdeme různé světonázory a ideje, které mezi sebou jednotliví členové sdílejí. Proto si osobně myslím, že každý člověk je vyznavačem nějaké "ideje", přestože jen velmi malý počet jedinců se plně ztotožňuje s jednou jedinou (např. komunismem či konservatismem). Člověk v procesu socializace sbírá informace ze všech stran a díky zkušenostem si v průběhu let utváří svou vlastní, životem ozkoušenou a plnohodnotnou ideologii. Pokud ve velké většině názorů souhlasí s nějakou skupinou (např. politickou), nemusí to nutně znamenat, že neexistuje názor v dané ideologii, se kterým by musel nutně souhlasit. (Ano, nějaké sociální podpory chudým jsou potřeba, ale neznamená to, že musíme mít všechno "společné".)

U spisovatelů, "pozorovatelů společnosti", je to stejné. Tak jako všichni ostatní i oni jsou lidé životem vychovaní a své přesvědčení (vědomě i nevědomě, třeba výběrem charakterů postav a jejich vlastností) projektuje do svých děl. Tato projekce však nutně nemusí být propagandou, která, když překročí tu tenkou mez, začíná být neobjektivní a demagogická.

Kniha jako nástroj propagandy

Že umění a speciálně knihy (a tisk) ovlivňuji smýšlení společnosti, o tom netřeba diskutovat. Stačí se podívat do minulosti, kde totalitní režimy (které se mohou a ve většině případů se i zaštitovaly nějakou danou ideologií) důsledně kontrolovaly tisk či vydávání "nepohodlných" knih.

Kniha, či vůbec tištěné slovo, promlouvající ke čtenáři jako důvěrný přítel, je mocný nástroj. Dokáže si pomocí emocí a srdceryvně laděného příběhu, sympatických postav nebo hrdinským vyzněním získat čtenářovo srdce, které, návalem emocí, snadno podléhá šeptaným, často podprahovým názorům vetknutím mezi řádky.

Je přirozeností člověka ztotožňovat se se svými idoly, snažit se být "jako oni", být stejně obdivovaný… Tudíž přijmout jejich postoje. Tato tvárná síla dokáže ovlivnit masy (především ty s menším kritickým rozhledem nebo mladé a nezkušené) a přetvořit základ smýšlení. Tak se i původně dobrá myšlenka může stát nebezpečnou zbraní. Někteří autoři, hluboce přesvědčeni o správnosti a přínosu svého světonázoru, se propagandě této ideologie vůbec nebránili - namátkou můžeme takový přerod sledovat u I. Olbrachta, který - ač vždy sociálně cítící a po zkušenostech z Podkarpatské Rusi ještě více utvrzený ve svých idejích - se tragicky změnil od sociálně-kriticky laděného autora v propagandistického poslíčka, jak to bohužel lze vidět v jeho Anně proletářce.

Cenzura nebo svoboda slova?

Je však vhodné tato výrazně propagandistická díla cenzurovat? Vezměme si třeba Hitlerův Mein Kampf. Objektivně řečeno, tato "kniha" obsahuje nenávistné, politicky zabarvené pasáže nabádající k zločinnému chování. Pod lupou dnešních demokratických názorů je kniha nebezpečná a cenzuryhodná. Neklesneme na roveň všem totalitním režimům, když bychom "ve službách dobra" zakazovali "špatné" knihy, abychom čtenáře "ochránili" před určitými názory. Názor, že lidé by především měli pěstovat kritické myšlení (a poté nebude potřeba cenzury, jelikož lidé sami odflitrují "dobré" od "špatného"), je sice krásný, ale značně utopický, jelikož nezměnila-li se výrazně vyzrálost kritičnost společnosti po tisíce let, nemůžeme očekávat náhlý přerod během desetiletí.

Jak se tedy "vypořádat" s propagandistickými knihami?

Co se vůbec dá považovat za propagandu a co pouze za autorův "svobodně vyjádřitelný" názor?

Kde máte tuto hranici vy a jaké byste volili řešení?