středa 1. srpna 2012

Kniha jako ideologický nástroj aneb kde začíná propaganda


Mnozí by mohli hned zpočátku namítnout, že ideologické "oproštěnosti" nelze v knize zabývající se společností či lidstvím (v jakékoliv podobě) dosáhnout. Autor není člověk bez názoru a jeho ideologické či náboženské smýšlení je přirozenou součástí jeho děl, dává jim neopakovatelný nádech a vyznění. S tím samozřejmě nelze nesouhlasit. Mnozí autoři jsou čteni díky/kvůli svým životním přesvědčením či veřejnému vystupování a své popularity dosáhli skrze (ne)oblíbenost "své" ideologie. Kde je však ta tenká hranice mezi jemným zapletením vlastních názorů do linie díla a lacinou propagandou, která záměrně subjektivně podává "fakta" lahodící příznivcům daného hnutí?

"Nebezpečná" demagogická srovnávání

K tomuto článku mě přivedla četba mnoha děl, z jejichž vyznění bylo jasně znát, komu/čemu dává autor knihy přednost, kam směřuje jeho světonázor a co považuje za správné. Namátkou vyberu Quo vadis?Henryka Sienkiewicze. Prokřesťanské zabarvení této knihy nelze autorovi upřít. Samozřejmě, jelikož počátky křesťanství jsou jedním z hlavních motivů tohoto známého díla. Na této knize je však dobře znát to, čemu bych ráda věnovala pozornost - subjektivně zabarvené představě o dané ideologii (nebo v tomto případě náboženství).
Nechci tímto samozřejmě hanit křesťanství (z jehož nauky jsou mi mnohé postoje velmi sympatické), nicméně tato až příliš dokonalá pohádka, kterak raní křesťané blaženě odpouštěli a žili "jen z pocitu víry" mě tolikrát zvedlo ze židle především v těch situacích, kdy "panenská čistota" hlavní hrdinky - křesťanky - byla srovnávána s živočišností a hrubostí mladého Římana (=pohana). Neuniklo mi samozřejmě, jak je na Řím a jeho "životní ideje" v této knize nahlíženo. V drtivé většině jsou zde římská (a řecká) přesvědčení popisována jako "úpadková a primitivní" v porovnání se vznešeností křesťanské nauky. S výjimkou postavy Petronia (který je zde popisován nepříliš autenticky, co jsou mi známy historické prameny) a Vinitia, který nakonec stejně přejde ke křesťanství, v knize potkáváme jen prostopášné, kruté, násilnické a primitivně smýšlející Římany a Řeky.
Aneb takto se až s příchutí demagogie dá podat rozdíl mezi jednotlivými ideologiemi - srovnat to nejhorší a nelepší z jednoho a vynechat to, co se nehodí. Jistě však budete souhlasit, že toto srovnávání (nejlepší vs. nejhorší) může být např. v případě politických ideologií velmi nebezpečné a knihy s takovýmto zabarvením bývají často censurovány.
Tímto nechci dílo rozhodně shazovat - když jsem jej četla poprvé, naprosto mě dojalo a v závěrečných scénách jsem se i rozplakala. Naproti tomu další a další čtení tohoto zajímavého románu odkrývalo rozpory, které mě nakonec utvrdily, že "není všechno zlato co se třpytí" a že román sice dokáže v první chvíli oslnit běloskvoucí čistotou křesťanských myšlenek, pod střízlivějším pohledem skeptika však z původních hrdinů vzejdou jen nereálné, směsné figurky.

Ideologie vs. životní názor

Existuje vůbec člověk, který by nebyl ovlivněn JAKOUKOLIV ideologií (či náboženstvím)? Pomineme-li vzácné případy "vlčích dětí", i v primitivních kulturách různých kmenů najdeme různé světonázory a ideje, které mezi sebou jednotliví členové sdílejí. Proto si osobně myslím, že každý člověk je vyznavačem nějaké "ideje", přestože jen velmi malý počet jedinců se plně ztotožňuje s jednou jedinou (např. komunismem či konservatismem). Člověk v procesu socializace sbírá informace ze všech stran a díky zkušenostem si v průběhu let utváří svou vlastní, životem ozkoušenou a plnohodnotnou ideologii. Pokud ve velké většině názorů souhlasí s nějakou skupinou (např. politickou), nemusí to nutně znamenat, že neexistuje názor v dané ideologii, se kterým by musel nutně souhlasit. (Ano, nějaké sociální podpory chudým jsou potřeba, ale neznamená to, že musíme mít všechno "společné".)
U spisovatelů, "pozorovatelů společnosti", je to stejné. Tak jako všichni ostatní i oni jsou lidé životem vychovaní a své přesvědčení (vědomě i nevědomě, třeba výběrem charakterů postav a jejich vlastností) projektuje do svých děl. Tato projekce však nutně nemusí být propagandou, která, když překročí tu tenkou mez, začíná být neobjektivní a demagogická.

Kniha jako nástroj propagandy

Že umění a speciálně knihy (a tisk) ovlivňuji smýšlení společnosti, o tom netřeba diskutovat. Stačí se podívat do minulosti, kde totalitní režimy (které se mohou a ve většině případů se i zaštitovaly nějakou danou ideologií) důsledně kontrolovaly tisk či vydávání "nepohodlných" knih.
Kniha, či vůbec tištěné slovo, promlouvající ke čtenáři jako důvěrný přítel, je mocný nástroj. Dokáže si pomocí emocí a srdceryvně laděného příběhu, sympatických postav nebo hrdinským vyzněním získat čtenářovo srdce, které, návalem emocí, snadno podléhá šeptaným, často podprahovým názorům vetknutím mezi řádky.
Je přirozeností člověka ztotožňovat se se svými idoly, snažit se být "jako oni", být stejně obdivovaný… Tudíž přijmout jejich postoje. Tato tvárná síla dokáže ovlivnit masy (především ty s menším kritickým rozhledem nebo mladé a nezkušené) a přetvořit základ smýšlení. Tak se i původně dobrá myšlenka může stát nebezpečnou zbraní. Někteří autoři, hluboce přesvědčeni o správnosti a přínosu svého světonázoru, se propagandě této ideologie vůbec nebránili - namátkou můžeme takový přerod sledovat u I. Olbrachta, který - ač vždy sociálně cítící a po zkušenostech z Podkarpatské Rusi ještě více utvrzený ve svých idejích - se tragicky změnil od sociálně-kriticky laděného autora v propagandistického poslíčka, jak to bohužel lze vidět v jeho Anně proletářce.

Cenzura nebo svoboda slova?

Je však vhodné tato výrazně propagandistická díla cenzurovat? Vezměme si třeba Hitlerův Mein Kampf. Objektivně řečeno, tato "kniha" obsahuje nenávistné, politicky zabarvené pasáže nabádající k zločinnému chování. Pod lupou dnešních demokratických názorů je kniha nebezpečná a cenzuryhodná. Neklesneme na roveň všem totalitním režimům, když bychom "ve službách dobra" zakazovali "špatné" knihy, abychom čtenáře "ochránili" před určitými názory. Názor, že lidé by především měli pěstovat kritické myšlení (a poté nebude potřeba cenzury, jelikož lidé sami odflitrují "dobré" od "špatného"), je sice krásný, ale značně utopický, jelikož nezměnila-li se výrazně vyzrálost kritičnost společnosti po tisíce let, nemůžeme očekávat náhlý přerod během desetiletí.

Jak se tedy "vypořádat" s propagandistickými knihami?
Co se vůbec dá považovat za propagandu a co pouze za autorův "svobodně vyjádřitelný" názor?
Kde máte tuto hranici vy a jaké byste volili řešení?

8 komentářů:

  1. Upřímně se přiznám, že mám problém číst knížky, jejichž autor má velmi odlišný pohled na svět než já, vyloženě skřípu zuby...
    Myslím, že vzdělaný člověk by měl mít možnost seznámit se i se "špatnými" ideologiemi (spojení špatná ideologie mi přijde jako blbost už z principu) a utvořit si názor podle sebe, svých zkušeností... on to stejně udělá, i bez knih, ty to jenom vybrousí a utvrdí ho v tom, co si on sám myslí, nebo mu pomůžou najít nový zajímavý směr. Ale intelektuál je v zásadě neškodný, ať už věří v cokoliv.
    Většina zla totiž pochází z masy. Masa se bude chovat jako masa, ať už do ní vložíš principy lásky nebo nenávisti, no a když do ní šťouchneš, zabíjet bude pro první i pro druhé se stejným výsledkem.
    Pro mě se z knihy stává propaganda ve chvíli, kdy autor nepíše sám za sebe, co si myslí, ale na objednávku určitého režimu.

    OdpovědětVymazat
  2. Já vidím jeden jediný způsob, jak se s tím vypořádat: nezakazovat knihy žádné, ale od malička učit děti, aby přemýšlely samy za sebe, ověřovaly si fakta a podobně. Etika, logika a kritické myšlení by se měly stát běžnou součástí lidského života už od samého začátku.
    Zatím to vidím realizovatelně jenom v individuální výchově v rodinách. Ráda bych sice prohlásila, že by se etika, logika a kritické myšlení měly učit už od základky, ale problém je v tom, že běžný kantor k těmhle silně subjektivním předmětům nebude umět přistoupit tak, aby jima dokázal provést tlupu malých rozjívenců, zatímco školení dostatečného počtu odborníků, kteří by tím dokázali děcka protáhnout a položit základy k tomu, aby děti dokázaly přemýšlet a ne jen přijímat fakta jako krmená databáze, by trvalo ještě hodně dlouho - a není v zájmu současné vrcholné politiky, aby tohle lidi ovládali ve velkém měřítku.

    OdpovědětVymazat
  3. Ač se mi Quo Vadis jako kniha ohromně líbila, nad přehnanou čistotou a naivitou Lygie jsem taktéž chvílemi nesouhlasně vrtěla hlavou. A to je zřejmě alfou a omegou - ideologie ano, ovšem ne v přehnané podobě, kde převládá nad dějovou stránkou (mluvíme-li o klasické beletrii samozřejmě).
    Mimochodem, Mein Kampf jsem si vždycky chtěla přečíst (jsem na něj prostě zvědavá), ale z časových důvodů jej pravidelně odkládám na neurčito.

    OdpovědětVymazat
  4. Ty hovoříš, jen pro upřesnění, výhradně o beletrii? V beletrii je rozdíl mezi literární fikcí, mezi autobiografií. Literární fikci asi nemůžeš autorovi vyčítat, pokud to byl jeho záměr. Pak je rozdíl mezi názorem literárního historika, který napíše pojednání na nějaké téma. Ani ten se subjektivitě nemůže vyhnout. A co vynechávání nějaké skutečnosti ne účelově, ale z neznalosti? Řekla bych, že sis v tom článku vzala poměrně velké sousto, letmo se dotýkáš velkého množství témat, na která by se dala napsat (a taky na ně nejspíš existují) stohy celých knih. Ke kritickému myšlení a schopnosti si alespoň v základu ověřit nějaká fakta, nás žádná jedna kniha, nějaká příručka, nenaučí. To je asi opravdu to nejrozumnější, co udělat. Ale to není ani tak problém literární, jako problém výchovy a vzdělávacího systému a to už jsme zase jinde.
    Boudicca: Literární hnidopich se ozývá: co je "klasická beletrie"? To myslíš díla, která jsou jaksi všeobecně hodnocena autoritami v oboru jako povedená a patří do jistého kánonu? Vyplývá z toho tedy, že klasická beletrie má vždycky děj? A co třeba nový román (Grillet, Sarrautová) Nebo že beletrie má vždycky děj? Nebo že co nemá děj, to není klasická beletrie? Co to potom je? Jsem se musela ozvat, mně to nedalo.

    OdpovědětVymazat
  5. Tereza: Tak samozřejmě, že si čtenář přednostně vybírá ty autory, kteří mu "voní". Což je taky možná jeden z důvodů, proč třeba takový Miéville nebude sedět každému - je to člověk, který si za svým světonázorem stojí a prezentuje jej hojně i ve svých dílech. Což samozřejmě neznamená, že by je tím nějak poškodil (viz můj příspěvek o Železné Radě). A s davy souhlasím, nicméně - NĚKDO (a v zásadě to musí být velmi inteligentní a psychiky člověka znalý člověk) mu ty názory, se kterými se dav ztotožňuje, musel vnuknout... Hitler by asi taky nikoho moc nezajímal, kdyby svou ideologii nepřenesl na davy a "neoživil" ji tím.
    Cirrat: V podstatě jsi právě vyjádřila můj názor. Jistě, kritické myšlení je třeba a mělo by se "učit" (když na tím přemýšlím, lze se to vůbec naučit?) ve školách, nicméně je to asi v osobní režii každého z nás. A je to tak jen dobře. Což je tak trochu ona "demokracie" - kdyby každému jednotlivci toto "kritické myšlení, etiku a logiku" někdo shůry násilně vnutil, můžeme si býti jistí, že se to zase proti někomu neobrátí? (Pomysleme třeba, že tato "intelektuální dokonalost" by mohla vést k utlačování těch méně "intelektuálně zdatných".) Ale to už dosti fantazíruji a dostávám se mimo téma, které bylo předhozeno v článku.
    Děkuji za komentáře. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Aailyyn: Nahodila jsi dost podnětných připomínek, za což děkuji, a případné zájemce o tuto problematiku ten komentář může navnadit na další "bádání". Především - ano, myslela jsem výhradně beletrii (přestože jsem nakonec zmínila MK, který beletrií není a blíží se k asi k "pojednání". Nicméně je z hlediska ideologií "dílem", které je v základním výčtu dobré zmínit). U odborných publikací nemá asi cenu bavit se o nějakém "podsouvání" myšlenek, i když, jak jsi sama správně podotkla, ani odborník se nevyhne subjektivitě. Ale k odborným publikacím obecně čtenář (čtenář laik, co nemá v daném oboru nijak závratné znalosti) přistupuje jinak, než k beletrii. Vyčítat autorovi publikaci o komunismu, že jej propaguje, je jako vyčítat autorovi italských kuchařek, že utlačuje právo Mexičanů na prezentaci pálivé chili v předložených receptech.
    Nebyl můj záměr vyčítat JAKÉMUKOLI autorovi, co kde kdy napsal. Jak se zmiňuji v článku, samozřejmě neexistuje člověk oproštěný od jakéhokoli světonázoru, tudíž hanět někoho za jeho názor, byť by ho prezentoval v knihách široké veřejnosti, je nesmyslné. Chtěla jsem se spíše zamyslet nad situací, kdy by skrze tu knihu nabádal své čtenáře (kteří v drtivé většině případů mají pouze kusé informace o dané problematice a správnou porcí faktů (nebo demagogie) by se mu mohlo podařit je přesvědčit) "oslavovat" a přijmout za své myšlenky, které mohou být např. v rozporu se zákony. Nahoďme třeba knihu o oslavě "nadrasy" nebo vůbec "vyvolenosti a nadřazenosti" kohokoli nebo čehokoliv nad ostatními. Tady by se kniha mohla stát nebezpečnou, zvláště v rukou čtenáře, který není dostatečně vyzrálý nebo nemá dost podkladů, aby mohl dílo kriticky zhodnotit.
    Mým záměrem samozřejmě nebylo vyčerpat tuto tématiku do několika řádků. Nejsem ani historik, ani filosof a ani literární teoretik. Jak jsi správně podotkla, existuje množství odborných publikací od lidí, kteří se léta zabývali studiem podobných děl. Pro takové ale můj článek není. Myslím, že není určen ani pro tebe. (Dočetla jsem se na tvém blogu, že studuješ obor historie, literatura, takže máš jak kvantitativně, tak rozhodně i kvalitativně více informací k danému tématu a pro tebe jako pro odborníka nemá článek jako takový žádný přínos, protože nad tím vším už jsi přemýšlela a zabývala ses tím mnohem déle a hlouběji.)
    Můj článek měl být zaměřen pro lidi, jako jsem já - čtenáře, kteří si knihu rádi přečtou, popřemýšlí nad ní, a hledají dál - pro ty, kteří se rádi nad příběhem či myšlenkou zamyslí, ale nikoli okem kritika/odborníka, ale prostého čtenáře, ke kterému mělo poselství knihy (asi především) dojít. K laikovi, který nemůže zhodnotit knihu jinak než subjektivně. Tak jsem nahodila téma, které třeba někoho donutí zamyslet se nad tím, co čte, jinak, donutí ho hledat v knize něco, co by jinak nehledal apod.
    Samozřejmě, pokud někoho toto téma zaujme, bude hledat dál, bádat po nocích a najde ty publikace, o kterých ses zmiňovala.
    Přirovnala bych to celé k něčemu, co je mi blízké. Vezmi si takové články na Novinkách.cz apod. Často se tam objevují "převratné" články o tom, jací lidé jsou, co je ve skutečnosti nutí dělat to a ono... Vesměs je to ona pop-psychologie, která zvyšuje návštěvnost. Lidi, co se psychologií (nikoli jen její pop verzí) zabývají, samozřejmě ten článek číst nebudou nebo nad ním zakroutí hlavou a nebudou ho brát vážně - pro ne určen není. Oni ví svoje (mnohdy je to diametrálně odlišné od toho, co je v článku prezentováno), mají za sebou léta bádání a čtení z nejrůznějších pramenů. Těmto odborníkům samozřejmě články "Všechno je dílem evoluce, tvrdí vědci", nic neřekne.
    Ale laika, který třeba pocítí potřebu se o tom dozvědět něco víc (zaujme ho myšlenka v jinak neohrabaném článku) ten článek nakopne k tomu, aby se taky ponořil do hloubky toho problému - a našel tak kýžené odpovědi na své otázky a možná i něco mnohem víc...
    Doufám, že to nebylo moc zmatené. :) Děkuji za komentář.

    OdpovědětVymazat
  7. Michelle: jak správně předesíláš, nemůžeme zakázat nějakou knihu jen proto, že nešíří správnou myšlenku. Proč by měl být někdo pranýřován třeba za to, že vydal Mein Kampf. Propaguje to? No asi ne, asi bych si to třeba já osobně chtěla přečíst prostě proto, abych si udělala názor, s čím to vlastně nesouhlasím.
    Naprosto se stotožňuju s myšlenkou, že nemůžeš lidi před určitým druhem smýšlení prostě chránit. Můžeš je jen naučit, aby s ním zacházeli rozumně.
    Já si to dovolila trošku rozšířit, načla jsi literaturu, literární historik ano, jistě, ale klasický historik se taky nevyhne tomu, že bude nějak po svém interpretovat to, co se stalo. Prostě to není objektivní popis toho, co se událo, je to interpretace. Jinak, ano, jistě, každý z nás má možnost, pokud chce nějakému tématu přijít na kloub, příslušné publikace si sehnat a nastudovat. Ale jako je subjektivní autor, zůstane ti subjektivní i čtenář. A priori si vybere něco, co je mu blízké. A nemyslím si, že si pak půjde jen v rámci vlastního vzdělávání shánět informace, které jsou mu vzdálené, aby si rozšířil obzory a doplnil, co ví. To bys danou problematiku opravdu musela studovat třeba ve škole, kde se nikdo neohlíží na tvé vlastní "to mě baví a tohle zase ne" a prostě se učíš všechno. Samostudium má v tomhle dle mého názoru značné mínus.
    V zásadě by se tvoje téma dalo vést směrem vůbec smyslu historie, dějepisu, mohli bychom navázat literární vědou, problematikou interpretace, řešit fikční světy. Navázala jsem jen na pár bodů, které mě namátkou zaujaly, protože to, co jsi v článku nadhodila, je přínosné, nicméně rozsáhlé značně. Určitě si to uvědomuješ, jsou to tvoje názory, chválím ti, že ses zamyslela. Popravdě řečeno, namátkově píšu, co mě napadá v závislost na tom, co píšeš, protože si myslím, že o dané problematice něco vím a je to na dlouhé povídání. Kdybych měla opravdu důsledně rozvinout všechno a sepsat komplexní pojednání ze všech stran, o kterých cosi tuším, napíšu v reakci na tenhle článek minimálně knihu. Snad někomu něco dal, doufám v to, já jsem vůči takovému tomu "to měl zaujme, o tom si něco zjistím" z výše zmíněných důvodů tedy lehounce skeptická.
    Je fajn, žes nad tím uvažovala, já jsem jen cítila potřebu podotknout, že jsi to vzala fakt hodně zeširoka. Ale pokud jsi tu některé dovedla minimálně k zamyšlení, že nakonec široký nebyl jen tvůj článek, ale informací je obecně fakt moc a je třeba se v nich nějak zorientovat a kriticky uvažovat, tak to přínosné bylo.

    OdpovědětVymazat
  8. Nechci tě tu uválcovat argumenty, že to vím líp. Přemýšlí ti to a příjemně se s tebou diskutuje. Jen jsem chtěla upozornit na to, že jsi článek pojala široce, ale pokud to víš a prostě jsi toho chtěla světu "tolik říct" a byl to záměr, tak je to spíš obdivuhodné. To neber tak, že tě poučuju. Vážím si toho, jak ti to přemýšlí.

    OdpovědětVymazat