středa 1. srpna 2012

Když psaní bolí



Těžko se píše cokoliv autobiografického. Myslím, že autor by se svými myšlenkami neměl spěchat. Vystavit čtenáře svému nitru, odhalit se před anonymní masou, odhalit tvář? Ne, není problém v odvaze nebo v  odhodlání… Jen pokaždé, když znovu a znovu pročítám již napsané řádky, se mi svírá žaludek. Klepou se mi ruce a jen velmi neochotně se zas a znovu začnou přehrabovat v té haldě hnusu uvnitř mě. Tak slizké, že ji cítím i teď, jen, když o tom píšu…



Asi každý autor, píšící o svém životě, o minulosti, přítomnosti, budoucnosti, se nevyhne alespoň občasnému mrazení, které na vteřinu zastaví nekonečný běh prstů po klávesnici. Donutí autora strnout. Přečíst si předchozí řádky a zhrozit se. Dívat se do zrcadla ohraničeného černou změtí písmen. Dívat se na svou duši, definovanou těmi několika odstavci.




Zvlášť zpracovat život mé nymfičky není žádná slast. Vždy tak úpěnlivě prosí, abych nebyla ke svým čtenářům tak krutá, abych je ušetřila… Ale pokaždé, když něco jen trochu učešu, jen opatrně obalím to syrové hedvábným šátkem, cosi ve mně (snad Dokonalá) se začne zlostí škvařit.

K čemu odstup?!
K čemu se schovávat za metafory?!
Vykřič to ze sebe!
Zbav se toho slizu!

Je to nekonečný boj. Předem prohraná bitva, která nakonec skončí řádky navždy mizejícími pod neúprosným tlačítkem backspace. A tak pořád dokola… Snažím se alespoň přesvědčit se, že "zatím nemám tolik zkušeností a vypsanou ruku". Že nevypsaný styl je jediný problém, který mi nedovolí popsat "to" vevnitř.

Jsou to laciné řeči…
Jsem srab.
Bojím se sama sebe. Svého odrazu v zrcadle. Napsaných řádků, které popisují mou bezmoc.
Schovávám se za profesionalitu a odstup...

Vystavuji se nebezpečí, že vyšumím. Ta myšlenka, pocit, nitro… Zmizí. A celý příběh, to ubohé skučení umučeného děvčete, zmizí. Zůstane jen smutná parodie, nad kterou jen čas od času někdo mávne rukou. Poušklíbne se a s pozvednutým obočím pokývá hlavou. "Zkus to jinde, děvče." A já vím, že když to budu moc dlouho odkládat, nikdy to nenapíšu. A moje nymfička umře dřív, než jí někdo bude moci podat záchranou ruku. Než ji někdo vyslyší skrze ty útrpné řádky… Ale jak, mí milí čtenáři?

Každý řádek je jako zářez na ruce.
Pálí a vhání mi slzy do očí.
Chci vyrovnanost…
Ale ta přináší jen chlad a lacinost.

3 komentáře:

  1. Zrovna čtu první kapitolu..., byť s velkým zpožděním (holt jsem lemra líná) a můžu říct jedno: Je to syrové, je to depresivní a je to především věrohodné, takže se nemusíš bát toho, že ti někdo řekne, ať to "zkusíš" jinde... Jen piš dál.

    OdpovědětVymazat
  2. Miselle, Miselle... Jsem s tebou.

    OdpovědětVymazat