středa 1. srpna 2012

Idea s kulometem aneb o latentním poselství moderni literatury


Možná poněkud netradičně bych začala s citací jedné ze svých recenzí:"Když jsem ve třinácti poprvé otevřela tuto knihu, nedokázala jsem se dostat přes první kapitoly, natolik mi přišly cizí a nezajímavé. Napodruhé, o dva roky později, jsem se nechala unést strhujícím příběhem nezkrotného námořníka, radovala se s ním a doufala, že dojde štěstí. A napotřetí - zase o dva roky později - jsem v té knize našla sebe." Řeč je o Martinu Edenovi, knize tak trochu romantické, přesto plné filosofie a utrpení. Možná považované za knihu klasika, ne však nepodobnou knihám mnohem mladším - moderním -, obsahujícím totéž. Myšlenku. Ano, vesměs tu latentní.

Ne nadarmo dnes do literatury proniká zvláštní, ale velmi zajímavý fenomén, který jsem pojmenovala "idea s kulometem". Neděste se, nebudeme se bavit o fundamentalistech a radikálním islámu, ale zamyslíme se nad ideami a morálním poselstvím, které k nám proniká skrze mnohé, zdánlivě "akční a brakové" knihy. V moderní literatuře z pochopitelných důvodů často vítězí akce a dobrodružství nad líně proudícími řádky tuhých, nestravitelných myšlenek. Myslím si, že doba "esejů v příběhu", tak oblíbených autory jako byli Steinbeck nebo Tolstoj, pomalu odeznívá. Dopředu se derou ty knihy, které nás dokáží brilantně podaným příběhem doslova strhnout. Samozřejmě jsou knihy čistě akční. Ty, které chtějí čtenáře pobavit, vyděsit, donutit zamyslet se nad genialitou vrahů a jeho pronásledovatelů. Ty, které v nás probouzí emoce - lásku, nadšení, odpor. A v souladu s těmito tituly se na pultech knihkupectví objevují také tituly obtěžkané poselstvím plným hutných idejí, které nám autor naservíruje po malých dávkách.

V minulosti byly knihy nejen zábavnou formou odpočinku. Dokonce takové knihy byly v menšině. Spisovatelé napříč staletími si dávali za úkol poučit, pomoci čtenáři pozvednout se na duchu, zabývat se morálkou a myšlenkami filosofů. Literatura sloužila jako mravokárce, učitel a berla. Beletrie byla často protkána dlouhými, dnes již nečtivými pasážemi, které bych přirovnala k učenému pojednání. Z pochopitelných důvodů by dnes taková kniha na pultech neuspěla - pro akcechtivé čtenáře tu jsou tu braky a mudrující filosofové raději zabrousí do regálů s odbornou literaturou. Zdá se, jako by beletrie již definitivně ztratila svou - původně primární - roli - roli učitele.

Nicméně (a nejeden se mnou bude souhlasit) mnozí moderní autoři se s tímto zdrcujícím faktem nehodlají smířit. Stejně jako já, uvědomují si, že desetistránkové úvahy uprostřed líté bitvy mezi mágy a barbary nejsou to pravé a ořechové. Raději po celé knize rozmažou sladký nugát a nechají dychtivé čtenáře sezobávat ideu oříšek od oříšku. Rozdrobí svou ideu na drobky jako Jeníček, aby jej mohl čtenář v temném lese (příběhu) následovat až do konce. A lehce strávil jinak těžkou, hutnou úvahu.

Často se po opakovaném čtení dobírám k prvkům v knize, které jsem - ovládána příběhem - zprvu přehlížela. Jemné náznaky, krátké, úderné řečnické otázky. A čím více času jsem nad knihou strávila, tím více mi ta akční střílečka začala připadat jako traktát na obranu ideové tolerance, tak podobný vrcholným filosofickým dílům mnohých pacifistických myslitelů. Dobrým příkladem budiž Lukjaněnkova série Hlídek. Velmi čtivá, lehkým jazykem napsaná sága, mezi jejímiž řádky se odehrává lítý boj "dobra" se "zlem". Lukjaněnko přímo v akčních scénách rozebírá relativitu obou pojmů. Nebojí se klást čtenáři otázky, kterými se ne každý chce zabývat. Nutí čtenáře přemýšlet, ale nenamáhá jej. Podává svou ideu po malých kouscích, aby čtenáře nezapletl do neprostupných pavučin temného lesa svých myšlenek.

Stejně jako Lukjaněnko i mnozí jiní - na první pohled "komerční" a "oproti klasikům zaostávající" autoři ve svých dílech podávají ideje srovnatelné s morálními poselstvími románů z dob minulých. Přestože se čtenář při louskání Hlídky ani jednou nezasekne nad nezáživnými úvahami a autorovou introspekcí, po přečtení Lukjaněnkova fenomenálního díla v něm zůstane něco zvláštního - nový pohled na věc, něco, co musí čtenář postupně strávit.

A není to náhodou přesně to, o co se snažili velikáni naší milované literatury?

P.S.: Samozřejmě Lukjaněnko není jediným autorem, v jehož díle můžeme najít prvky "idejí s kulometem". Mohla bych například jmenovat třeba Tolkiena. Co myslíte, jaké poselství nám Tolkien skrze své příběhy ze Středozemě předává?

6 komentářů:

  1. Hezké :) Knížky už dávnou nejsou "studnicí moudrých", nýbrž jen zábava... A to je škoda...
    Možná z tohoto důvodu mám rád japonský Anime, protože během akční bitvy tam třeba postavy filozofují a sugestivně předkládají morální otázky... (a navíc Japonci jsou silně zásadový, a tak se to do jejich příběhů dost promítá).

    OdpovědětVymazat
  2. To je přesně ono. Někdy mi přijde, že ti lidé, kteří odsuzují dnešní "brakovou" literaturu, ji odsuzují jen proto, že to jsou vlastně omezenci, bez schopnosti v textu objevit to, co je skryté...
    Mimochodem - ty jsi přesně ten člověk, který by se měl zastavit u mě na blogu a přispět do projektu "Hledá se hodnotná fantasy" ;).

    OdpovědětVymazat
  3. Jako jedenáctileté děcko jsem hltala knížky Karla Maye. Před měsíce jsem náhodou vyhrabala jeho autobiografii, za pár hodin ji přelouskala a zůstala jen kroutit hlavou - že jeho idea nebyla pobavit dětské čtenáře a ukázat jim svět indiánů, ale vzdělávat čtenáře dospělé, poučovat je o tom, jak se mají chovat k bližním. Pro děti ty knihy tedy vůbec určené nebyly. A kolik filozofie, tak naivní, se tam snažil May vecpat! Překvapilo mě to, jak jeho snaha o moralizování společnosti zapadla do pozadí a z jeho vnitřního dítěte se staly "pouhé" indiánky pro mládež.
    Tož asi tak. Nic se nemá přehánět, protože čtenář v knihách stejně vidí jen to, co vidět chce. Což je na jedné straně škoda, na druhé mám ale taky ráda spíše údernější děj, než "plýtvání" papírem plným rozvleklých úvah (nejlépe uprostřed nějaké akční pasáže), protože od toho jsou zase knihy jiné. A ona zdlouhavá místa stejně zrakem spíše přeskáču, než abych nad nimi přemýšlela, neb chci přece vědět, jak to s tím mým hrdinou dopadne...

    OdpovědětVymazat
  4. Záleží jen na čtenáři. Nejsem z těch autorů, co by pátrali po nesmrtelnosti chrousta, nicméně i jako fantasy spisovatelka beru minimálně jako svou přirozenost vedle akčního děje předestřít i určitou myšlenku. Co na tom, že drtivá většina čtenářské obce považuje fantasy za přinejmenším okrajový žánr? Dobrý text (bez ohledu na žánr) má myšlenku. Je-li ta myšlenka podaná střízlivě, aniž by se vnucovala nebo narušovala přirozený běh děje, tím lépe.

    OdpovědětVymazat
  5. Ono i v současné české literatuře najdeš autory, kteří se blíží klasikům. Nicméně i naopak. I ve fantasy a sci-fi jsou uznávané literární persony. Klíč k tomu, kdo je klasik a kdo je autor braku je dost složitý. Řekněme, že s myšlenkou, že čtenáři by to mělo něco nového dát, se docela stotožňuju, ale psaní je taky řemeslo a některé postupy a triky se v něm dají opakovat velmi okatě a v podstatě do omrzení. Pokud je kniha řemeslně špatná, neužiju si ji já osobně nikterak i kdyby poselství nesla sebeúžasnější. (To je taky důvod, proč nečtu amatérské povídky/básně.) Ale to už trochu odbíhám. Pak je tady taky to, že i kdyby literatura nakrásně stokrát byla brak a bylo to napsané strašně, nikterak inovativně a autor tam zrecykloval kdeco, no, tak svoje místo na slunci to má. Občas se mi u knihy prostě nechce přemýšlet, chci se bavit. Literatura, respektive ano, ta moderní, utrpěla tím, že spousta lidí se chce jenom bavit, respektive pasivně se nechat bavit a o myšlenku nestojí vůbec. Což je problém, no. Když k tomu ještě připočteme to, že nakladatel chce samozřejmě vydat jen to, co mu přinese nějaký ten zisk, protože knižní průmysl není odvětví z ekonomicky nejvýhodnějších, vychází z toho to, zkrátka na sci-fi a fantasy je vzhledem k jeho současné popularitě jenom víc vidět, vychází toho víc a tak se taky víc řeší ty brakový počiny. A máme tu černobílé rozdělení, že fantasy je děsné a kdo chce být za chytrého intelektuála, nechť louská Dostojevského.

    OdpovědětVymazat
  6. A dávám si pohlavek za nepřesnost, lepší je držet se termínu "současná literatura". Ta moderní je záležitost už devatenáctého století, což nemyslím. Lepší je časové určení, protože současná literatura je sice teď, v čemž si rozumíme, že myslím literaturu právě tvořenou a vydávanou, ale její počátek by se dal obhájit stejně dobře začátkem dvacátého století jako v období po roce 1989. Dejme tomu, že to chci vztáhnout na literaturu 1989-současnost, protože tu najdeme určité shodné podmínky kulturního kontextu, ve kterém se mohla taková literatura vyvinout. (Do toho, jestli je 20. století už záležitost moderních dějin z zase hlediska historika anebo ne, se raději pouštět nechci.)

    OdpovědětVymazat